Ctěnice a Sluhy
Ctěnice leží v rovinaté krajině, přibližně 10 km severovýchodně od centra (historické) Prahy a zhruba 10 km západně od Brandýsa n/L. Celý areál leží dnes na území hlavního města Prahy (městká část Praha - Vinoř) a je ve správě Pražské informační služby, která celý areál nákladně rekonstruuje. Již nyní je pro veřejnost zpřístupněna expozice historických kočárů v původních hospodářských budovách velkostatku, do samotné zámecké budovy byla pak přesunuta stálá výstava Habsburkové v Čechách. Po dokončení oprav se počítá se zřízením hotelu s restauračním zařízením v budově bývalé panské sýpky. Okolí pozemky má pokrýt rozsáhlý golfový areál.
Počátky samotných Ctěnic nejsou známy. Název obce po celou dobu její existence kolísal mezi formou Ctěnice a Stěnice v drobných variantních odchylkách, původ jména snad lze odvodit nejspíše od obdobného vlastního jména. V nadační listině klášteru křížovníků vydané králem Václavem I. roku 1235 je uváděn jako svědek Zulislaus de Cztinich, či česky Sulislav ze Ctěnic, pokud se ovšem nejedná o nedaleké Čimice, jak někteří autoři soudí (Sedláček). Existenci skutečné tvrze ve Ctěnicích máme písemně doloženou již ve druhé polovině 14. stol. Ctěnická tvrz náležela do poměrně frekventované sítě drobných opevněných sídel v okolí Prahy, která patřila pražským měšťanům. V následujících staletích se zde střídaly drobnější zemanské rodiny.
Ctěnice se po bitvě na Bílé hoře staly jedním z mála rytířských statků, který unikl pobělohorské konfiskační vlně. Zdejší tvrz s poplužním dvorem byla v té době už od roku 1604 v držení zemanské rodiny Boreňů ze Lhoty. Tito drobní zemané se obvykle nevyhnuli takovým finančním problémům, že byli stejně nuceni své statky prodat. Jan Boreň ze Lhoty nevybočoval nikterak z obvyklých poměrů a jeho věřitelé se domáhali splátek u zemského soudu natolik, že musel roku 1626 směnit Ctěnice se sousední Vinoří s nejvyšším hofmistrem Adamem mladším z Valdštejna na Hrádku nad Sázavou, Lovosicích, Židlochovicích a Dobrovici za menší statek Budeničky. Trhová smlouva uvádí jako sídelní pouze ctěnickou tvrz: tvrz Ctěnice s dvorem poplužním s poplužím při té tvrzi ležícím, item ves slove Předletice s krčmou vejsadní …, zatímco další tvrze na statku – Vinoř a Hradiště byly již pusté.
Adam mladší z Valdštejna zemřel roku 1638 a statek zdědila při dělení roku 1647 Johana Emilie, rozená ze Žerotína. Po její smrti se drobný statek u Prahy rozdělil – zatímco zpustlá Vinoř připadla Karlu Ferdinandu z Valdštejna, Ctěnice dalšímu synu Rudolfu Maxmiliánovi z Valdštejna, majiteli Hrubé Skály, Svijan, Mnichova Hradištěm Zvířetic, Duchcova a řady dalších statků. Nedlouho před smrtí – v září roku 1652 – Rudolf Maxmilián hrabě z Valdštejna prodal statek Ctěnice – tvrz se zde postaveným hospodářským dvorem, stájemi, kovárnou a bažantnicí a pustou vesnicí Předleticemi za 13.000 zl. rýn. Janu Antonínu Losymu sv. pánu Losinthalovi. Trhová smlouva dodává, že místo klíčného bylo poskytnuto 12 seslí potažených modrým sametem. Zdá se tudíž, že za celou třicetiletou válku nebyly Ctěnice zcela zpustošeny.
Roku 1654, odkoupil hrabě Losy od Jana Jakuba Praviccina, majitele nedalekého panství Sluhy, dva mlýny na Podolance, které byly drženy ke Sluhám, a spojil je se Ctěnicemi. Zdá se to jako poměrně logický krok, neboť Losyho ctěnické panství bylo velmi malé a ve Ctěnicích ani v Přezleticích mlýn nebyl. Hospodáři tak museli jezdit mlít do cizopanských mlýnů, což přinášelo jistě nemalé obtíže. Nevěděl prý ale, že oba mlýny jsou k panství brandýskému poplatné. Roku 1655 prosil komoru Českou o povolení odkladu dávek z těchto mlýnů. I stala se mezi ním a komorou Českou roku 1658 dohoda a oba mlýny mu byly propuštěny ve svobodné držení za náhradu 300 zl. rýn. V urbáři brandýského panství z roku 1651 stojí: „Resoluce komory České hejtmanu Matyáši Kostřábovi z Weiberka, 20. května 1658, ve příčině dvou mlynářův, olejných i moučných, někdy ke dvoru Jenštejnu po Abrahamovi Sixtovi z Sandalíru pro účastenství v povstání zabraných a příslušných k panství Brandejskému, spolu s poplatným dvorem, který při prodeji statku Sluh Janu Sedleckému zabraného a Jesuitům Staroměstským postoupeného Benediktu Berníkovi z Petršdorfu jako zboží svobodné do desk vložen byl, kteréžto mlýny koupil od kupce Pražského Jakuba Paraviccina Jan Antonín hrabě Losy z Losymtálu, nevěda, že by poplatny byly, a nákladně je vystavěl. Tyto mlýny i rybníček a louka bahnitá nad nimi postoupeny témuž hraběti k dědičnému držení a propuštěny byly za náhradu 300 zl. rýn., hotově splecených.“
Sluhy přikoupil Jan Antonín Losy k nedalekým Ctěnicích od Jana Jakuba Paraviccina 10. listopadu 1656 v pátek po sv. Linhartu za 5.600 zl. rýn. Janu Jakubu Paraviccinovi, měšťanu z Menšího města pražského, který držel ještě sousední Veleň a Martín, se v liduprázdných vsích hospodařilo špatně a tonul v dluzích.
Ve Sluhách stojí starodávný kostel zasvěcený sv. Vojtěchu. Farní kostel sv. Vojtěcha, stavba původně gotická, barokně upravená, posléze r. 1899 renovovaná, má prostý zevnějšek, profilovaná podstřešní římsa je nad okny prohnuta. Vpředu je nízká čtyřboká věž, štítové vyzdívky jsou v průčelí ke zdivu věže. Za dob Karla IV. býval farním. Roku 1628 byla ale zdejší liduprázná osada připojena k děkanství Kostelec nad Labem. Děkanové konali zde bohoslužby obyčejně jen jednou za měsíc a o posvícení. V těžkých dobách po třicetileté válce dlužili k záduší osadníci zdejší i z přifařených obcí několik set zlatých. Když Jesuité koupili roku 1676 ves Mratín, která byla přifařena ke Sluhám, žádal je hrabě Losy, aby donutili svoje poddané k zaplacení dluhů ke služskému záduší. Jesuité ale namítali, že našli v Mratíně jen tři grunty osazené, ostatní byly prázdné a pusté. Jakým právem by mohli hospodáře nutit, aby zaplatili dluhy svých předchůdců? Tyto peníze že jsou navíc velice pochybné. Později byly tyto dluhy zčásti splaceny a zčásti označeny jako nedobytné. Když Josef II. rozhodl o zrušení některých klášterů, kostelů a kaplí, postihlo to i kapli na vzdáleném vintířovském panství u Kadaně. V té době měli již statky v držení Windischgrätzové. Roku 1786 byla tamní kaple uzavřena a inventář rozprodán nebo rozvezen. Obraz sv. Vojtěcha nechal Josef Mikuláš hrabě Windischgrätz převézt daleko až do služského kostela zasvěceného stejnému světci. Obraz je zde umístěn nad hlavním oltářem, je zavěšen na železných skobách. Světec je oděn biskupským rouchem a pravicí žehná. Tvář je lemovaná šedým vousem, nad světcem se vznášejí andělé, držící nad ním věnec. Nad hlavou má vymalovány hlavičky andělů, vpravo dole klečí anděl držící veslo. Vedle pravé ruky světcovy je vymalován kostel a vlevo kanellovaný sloup. Pozadí je temné a v něm je drobný nezřetelný výjev. Celkem se tento obraz shoduje co do kompozice a některých společných znaků se Škrétovým obrazem sv. Vojtěcha v Týnském chrámu v Praze, ale je namalován českým malířem Janem Jiřím Heinschem. Není to kopie Škrétova obrazu.
Farní budova ve Sluhách zůstala po odchodu nekatolického faráře a nájezdech Švédů zpustošená a prázdná a pro byt faráře naprosto nepoužitelná. Po dobu připojení Sluh k děkanství kosteleckému, nebylo bytu pro faráře třeba. V polovině 18. století, kdy se osada dostatečně rozrostla, začaly se připravovat plány na stavbu nové farní budovy. Roku 1773 žádali osadníci služští, aby dostali zase faráře. Slyšeli, že Sluhy bývaly kdysi samostatnou farou a nyní jsou jen filiálkou kosteleckou. Dvě otázky musely být ale vyřešeny: z čeho bude kněz ve Sluhách živ a kde bude bydlet. Musel být tedy zajištěn stálý důchod a byt pro kněze. V první řadě se čekalo, že přispěje majitel panství hrabě Adam Filip Losy, neboť se statkem bylo spojeno právo podací kostelní – právo jmenovat faráře a další povinnosti. Hrabě Losy svolil k obnovení duchovní správy ve Sluhách, ale k výživě kněze nechtěl ničím přispět, proto bylo usneseno: kněz ve Sluhách bude dostávat ze záduší ročně 200 zl. rýn., štolu z přifařených obcí. Nyní se jednalo o byt pro kněze. Opět byl požádán hrabě Losy, aby na stavbu fary přispěl. Hrabě ale odřekl a vzkázal, ať se fara postaví nákladem záduší. Následovala, dle mého názoru, velmi zajímavá výměna korespondence, kterou zde uvádím možná zbytečně podrobně, ale myslím, že o lecčems vypovídá: 5. června 1777 napsala komise hraběti, že je to „allzubefremdlich“, velice podivným, že má kněz mít živobytí jen ze záduší a záduší samo má stavět i faru. Žádá hraběte, aby potřebného staviva na stavbu zdarma poskytl. 21. června téhoř roku odepsal starnoucí hrabě z Vídně: Zřízení samostatné duchovní správy je přání služských osadníků (jeho tedy nikoliv), svolil sice, ale nechce nést žádná břemena. Nicméně by přece přispěl malou částkou stavebních hmot. Dopíše proto svému správci na Ctěnice, mají-li tam nějaké zásoby. 10. července 1777 psal hrabě komisi, že dle oznámení úředníka nemají na Ctěnicích žádné zásoby, a proto nemůže ke stavbě fary ničím přispět. Ať si osadníci sami faru postaví a až ji posta-ví, že jim pak v penězích něco málo přidá, budou-li ho prosit, jsou prý časy zlé. 15. dubna 1778 žádá komise, aby se vyslovil, kolik by jako patron na penězích přidal. 13. května 1778 odpovídá hrabě Losy, že nemůže nic jiného říci, než to, co už dříve napsal. Až si osadníci faru vystaví, že jim v penězích malý příspěvek jednou pro vždy dá, budou-li ho prosit. Jsou špatné časy a nemůže určit, kolik by přidal. Co se týče udržování fary, nechce se do budoucna k žádným nákladům zavazovat. kdo faru vystaví, ať ji také udržuje. Právo patronátní a presentační přenechá tomu, kdo duchovního do Sluh navrhne. 18. července 1778 komise rozhodla: Kněz ve Sluhách bude mít ze záduší ročně 200 zl. a štolu. Fara se vystaví nákladem záduší. Záduší zaplatí za stavební hmoty a řemeslníkům a osadníci přivezou je zdarma. Hrabě Losy se vyzve, aby se vyjádřil, kolik peněz přidá a hraběti Františku Antonínovi Nostitzovi v sousedních Měšicích se nabídne právo jmenovat faráře ve Sluhách a požádá se, aby přispěl na vystavení fary a na výživu kněze. 21. prosince 1778 hlásí komise: hrabě Nostitz odpověděl, že pro měšické panství neshledává žádný důvod ani zájem, aby se ve Sluhách zřídila samostatná duchovní správa a fara, anebo aby se k výživě kněze přispívalo. Právo patronátní a presentační bylo uděleno hraběto Losymu, který byl opět požádán, aby na stavbu přispěl.
Ve Sluhách stávala také gotická tvrz, poprvé připomínaná roku 1390. Posled-ním předbělohorským vlastníkem tvrze byl Ehrenfried Berbisdorf z Berbisdorfu, činný účastník stavovského povstání v letech 1618-1620. Po bitvě na Bílé hoře uprchl do zahraničí a majetek mu byl zkonfiskován, přičemž Sluhy dostali klementinští jezuité. Řád je obratem prodal a stejně postupovali další držitelé, kteří sledovali jen spekulační cíle. V roce 1639 byla tvrz zničena Švédy. V roce 1656 ji spolu s celou vsí koupili Losintahlové. Dva roky nato roku 1658 se uvádí, že služská tvrz je v rozvalinách. Jednalo se o stavbu neznámé podoby, která prošla mnoha úpravami, svým majitelům sloužila bezpochyby až do počátku 17. století. Rezidenční funkce stavby, poškozené za třicetileté války a později již neopravované, zanikla definitivně roku 1656-58. Poté byla tvrz využívána především ke správním a hospodářským účelům. Ctěničtí majitelé ji roku 1780 nechali zčásti zbořit a zbylé konstrukce použili při výstavbě nové vrchnostenské sýpky. Jednalo se o robustní stavbu tyčící se na skalním stupni poblíž poplužního dvora ve východní části vsi. Podsklepená obdélná budova rozměrů asi 24 x 10 metrů měla nad přízemím ještě patro a pod polovalbovou střechou navíc půdní polopatro. Z původní stavby gotic-ké tvrze se v ní dochovaly zbytky dvojúrovňového suterénu. Horní byl trojprostorový, přičemž ze střední místnosti vedlo schodiště do dolního sklepa, tvořeného jednou obdélnou místností, vytesanou z větší části do skály. Zbytky tvrze přežívající v barokní sýpce stávaly ve Sluhách až do konce osmdesátých let 20. století. Poté bylo torzo mezitím zpustlého objektu zbaveno nadzemního zdiva, takže počátku devadesátých let 20. století se dožily pouze části obvodových zdí s dvojúrovňovým suterénem. Před rokem 1995 však byly rovněž zničeny, čímž zbytky bývalé tvrze zcela zanikly. Dnes již tvrziště připomínají jen sklípky v pískovcové skále.
V roce 1786 držela vrchnost ve Sluhách podle Josefínského katastru zahradu u mlýna, rybník ve vsi, zpustlou zahradu u panského dvora, pivovar u dvora, ovčín, s nímž byla spojena panská stodola.
Je zřejmé, že poměrně drobný statek u Prahy měl význam právě svou blízkostí k hlavnímu městu. Vzhledem k nedochování registratury velkostatku Ctěnice nemáme prakticky o osudech zdejšího panského sídla za éry Losinthalů jakékoliv informace. Popis josefského vojenského mapování (k roku 1769) uvádí jen stručně existenci malého zámečku, hospodářského dvora a sýpky. Vše bylo solidně posta-veno a obehnáno zdí, vedle byla bažantnice a několik chalup.
Ctěnické panství patřilo rozhodně mezi ty menší. Patřily k němu v podstatě jen dvě poddanské vsi – Přezletice a Sluhy. K tomu byl na panství vrchnostenský zámek ve Ctěnicích, kde poddanské usedlosti nebyly, a dva panské mlýny na Podolance. Losinthalové zdejší panství koupily krátce po konci třicetileté války ve zuboženém stavu. Ves Přezletice byla celá pustá, jak můžeme vyčist z Berní ruly sepsané k roku 1654. Ve Sluhách byli tři sedláci a pět chalupníků a zhruba stejný počet usedlostí byl pustý. Lidí bylo všude málo a cizí vrchnost málokdy svolovala k propuštění poddaného k cizímu pánovi, kteří se samovolně stěhovat nesměli. Losyové byli tudíž nuceni přivést sem poddané z jednoho ze svých vzdálených panství, rozhodli se pro Vintířov. Přesný rok příchodu nových osadníků neznáme, ale stalo se tak pravděpodobně někdy kolem roku 1700. Na vintířovském panství žilo obyvatelstvi vesměs německé, proto se také v Přezleticích začínají v této době objevovat německá jména, např. Walter (Waldert), Pfeiffer, Steister a další.
Třetí ze řady Losinthalů Adam Filip byl autorem zdejších poddanských reforem. Roku 1744 odňal půdu od velkých usedlostí pro nemožnost jejího obdělávání sedláky a převedl ji k menším usedlostem, což představovalo na svou dobu velmi moderní a nadčasový počin. Sedláci byli velmi zadlužení vysokými dávkami, tímto činem se jejich zatížení snížilo a byli schopni spíše dávky odvádět. Počet sedláků v obci se zvýšil tím, že vznikli noví z chalupníků. Tito noví sedláci za přidělení nové půdy převzali část pohledávek od zadlužených statků. Toto nařízení bylo provedeno jak v Přezleticích, tak ve Sluhách. Současně byl ve Sluhách nedostatek hospodářů, přivedl sem proto hrabě Losy své poddané z Přezletic (Valtrové, Májové, Jelínkové a Broklové). Můžeme tak sledovat další už druhé nucené stěhování např. rodiny Valtrovy, která se tak dostala z vintířovského panství u Kadaně přes Přezletice do Sluh, kde se udrželi až do 20. století. Podobné reformy uskutečňoval o 40 let později národohospodář dvorní rada František Antonín rytíř Raab, který se snažil povznést rakouské zemědělství. Dominikální (panské) pozemky byly na Raabův návrh rozděleny mezi sedláky, aby vznikla menší hospodářství, která by selský stav stačil obdělávat a robota by odpadla. Nabyté pozemky sedláci spláceli roční činží a úroky. Tyto reformy se nazývaly Raabovou soustavou nebo tzv. Raabizací. Raabizace byla uskutečněna i na císařském brandýském panství. Touto úpravou vznikly tehdy úplně nové osady, např. Dehtáry, Nový Brázdim nebo Káraný.
Po smrti posledního z rodu hrabat z Losinthalu Adama Filipa připadly i Ctěnice stejně tak jako ostatní statky Josefu Mikuláši Windischgrätzovi. V rodinném archivu Windischgrätzů se dochoval v kopii stručný nedatovaný popis ctěnického statku od Johanna Josefa Schwaba, který dle rukopisu lze rámcově zařadit ke spisům po úmrtí Adama Filipa Losyho: Statek sestává ze zámku, kde v horním traktu je jedenáct pokojů s převlékárnou bez nábytku. V dolním traktu jsou pokoje tři správce, dva pokoje oficíra a lokaje, dva zvláštní pokojíky, tj. celkem pokojů sedm. Vedle bytu písaře jsou dvě kanceláře, panská kuchyně a kvelb, kuchyně správce a kvelb, dále kvelby hospodářské, komora na dřevo, dva sklepy na nápoje. Ke statku náležely tři hospodářské dvory – Ctěnice, Sluhy a Přezletice. Z roku 1786 pochází další inventář vypracovaný správcem Ernestem Leopoldem Říhovským: vrchnostenský zámek má v horním patře deset obyvatelných pokojů s jednou jídelnou. V dolním patře je panská kuchyně, pokoje kuchaře a lokaje. Co se týká mobiliáře, nachází se zde: tři osmihranné dubové stoly vykládané břidlicí, sedm obyčejných stolů, šest velkých starých zelených a bílých seslí s třásněmi, pět starých zelených a bílých čtyřrohých seslí, 4 postele. V kuchyni je dlouhá tabule z měkkého dřeva a jiný běžný kuchyňský inventář. Z torza korespondence z 80. let 18. století mezi správcem Ernestem Leopoldem Říhovským a majitelem panství vyplývá, že nebylo zcela jasné hospodářské využití statku a uvažovalo se evidentně o pachtech hospodářského dvora. V roce 1787 bylo opraveno a zhotoveno 23 oken (není uvedeno, zda do zámku či hospodářského dvora); za zámečnické práce bylo zaplaceno 70 zl. a 4 kr. a za truhlářské 69 zl.
Josef Mikuláš, hrabě Windischgrätz, zanechal po sobě syna Alfreda, zemřel ve Štěkni 24. ledna 1802. Ctěnice a Sluhy byly vedle velkých panství, zvláště Tachova s inkorporovanými statky, Vintířova a preferované Štěkně, jeho druhořadým majetkem majícím zřejmě význam jen svou blízkostí ku Praze. Vdova s povolením poručníka knížete Josefa Schwarzenberga prodala 1.listopadu 1803 Ctěnice spolu se Sluhami manželům Františce a Janu Donátovým z Prahy za 230.000 zl. rýn. Zámek potom často měnil často ze spekulativních důvodů majitele. Za zmínku stojí Alexander Schöller, vídeňský cukrovarník, který Ctěnice koupil roku 1849. Byl to velkoobchodník z Vídně, za Ctěnice zaplatil 150.000 zl. k.m. Založil firmu Schöller a spol., byl povýšen do rytířského stavu. Rozsáhlé statky Ctěnice, Čakovice a Miškovice zanechal svému příbuznému Filipu rytíři Schöllerovi, tento pak roku 1892 svému synu rovněž Filipovi. Roku 1910 všechen majetek firmy přešel v držení akciové společnosti. Na Schöllery dodnes upomíná proslulá podnikatelská značka.
Poloha nejstarší tvrze je s největší pravděpodobností shodná s dnešním objektem; o její stavební podobě však nemáme konkrétní doklady. Sklepy tvrze jsou podle dochovaných detailů velmi pravděpodobně až pozdně gotické. Prostory tesané do pískovcového podloží nelze ovšem přesnějí datovat. Plochou tvrziště byly v podstatě omezeny všechny další stavební etapy. Historické okolnosti nedovolují vznik pozdně gotické přestavby tvrze přesněji zařadit. Architektonické detaily z této etapy lze obecně klást do 2. pol. 15. stol. Není to zcela jisté, nicméně podle popisu z roku 1565 se zdá, že tvrz tehdy nebyla renesančně přestavěna. Je uváděn havarijní stav
Restaurátorský průzkum z poloviny 90. let odhalil na stěnách zámku fragmentární dekorativní nástěnné malby z 15. století s ornamentálními rostlinnými motivy na malachitovém pozadí. Ve většině prostor průzkum odkryl renesanční dekorativní výzdobu s kartušemi a pletenci. Podle znaků se lvy a orly restaurátoři usoudily, že tato malba pochází z doby, kdy pevnost vlastnil rod Valdštejnů. Figurální malby s pastorálními motivy a iluzivními krajinami pocházejí z konce 18. století. Výsledky průzkumu předčily očekávání. Nikdo netušil, že tvrz později přestavěná na zámek měla ve všech obdobích své existence také reprezentační charakter, kterému odpovídá i výzdoba. Většinou byla funkce tvrze s přilehlým dvorem pouze obranná a hospodářská.
Katastrální mapa ze 40. let 19. století dává nahlédnout do vrcholné podoby síd-la zasazeného do parku s krajinářsky upravenými partiemi, provázenými na jedné starně pravidelnou barokní zahradou, jejíž osa vyúsťuje do aleje, na straně druhé pak přecházejícími do bažantnice. Pozdější zásahy do stavby byly minimální a její podstatu ani výraz zásadněji neovlivnily.