Osobní stránky Tomáše Dvořáka

Podrobná historie obce Podolanka (okres Praha-východ)

Použity materiály pořízené mravenčí prací mé drahé polovičky Evy Dvořákové, rozené Očenáškové, týkající je její rodné vísky, zejména bakalářské práce „Podolanka dějiny obce (spojené oce Cvrčovice, Kostomlátky, Podolanka)“ – UJEP, září 2000.

  1. Domněnky o počátcích
  2. Dějiny 14.-17. století
  3. Léta 1682 až 1918
  4. 20. století
  5. Památky na Podolance
  6. Prameny a literatura
Jednotlivé objekty a jejich majitelé

Domněnky o počátcích

Snad každá, byť sebemenší obec si právem zakládá na svých dějinách. Právě dějiny totiž mohou podtrhnout a dokreslit současné bytí v obci. Za obzvlášť důležité se považují první stopy osídlení daného místa.

Za nejstarší doklad lidské existence na území dnešní Podolanky lze snad považovat nordický kostrový hrob. Kostra však byla při nálezu již úplně zetlelá, zachovaly se pouze 2 kosti, a to patrně stehenní a holenní. Dále byl pohřeb doprovozen malým džbánkem, kolem něhož byly kameny postaveny tak, že tvořily jakousi skříňku, krytou větší plochou deskou.

Bohužel z tohoto v podolanském katastru ojedinělého nálezu nelze usuzovat na kompaktnější osídlení tohoto prostoru.

Další zmínka o lidské existenci v těchto místech je až z roku 1187. Týká se obce Cvrčovice. Dějiny současné Podolanky jsou totiž až do r. 1947 v podstatě dějinami tří obcí – Cvrčovic, Kostomlátek a Podolanky. K onomu datu Prášek uvádí, že český kníže Bedřich prý tehdy zastavil Cvrčovice, zboží vyšehradské kapituly, vladykovi Habrovci za 300 hřiven stříbra. Ale vzhledem k tomu, že tyto údaje nepotvrzují žádné jiné prameny, tak nezbývá, než zatím uložit toto tvrzení do říše legend a pověstí.

Dějiny 14. až 17. století

V roce 1309 je poprvé dle Práška připomínán kostel Stětí sv. Jana Křtitele ve Cvrčovicích. Ani toto datum se však nepodařilo pramenně doložit. Jestliže, kostel již v roce 1309 stál, znamená to, že mohl být postaven krátce před tímto datem, anebo vznikl mnohem dříve, a nebyl pouze zachycen prameny. Jeho patrocinium by ukazovalo spíše na druhou variantu, tedy románský původ kostela.

Vzhledem k tomu, že pro čtrnácté století je pramenná základna širší, dochovalo se více ověřitelných dat. Třebaže z té doby existují prameny světské i církevní povahy, přece jen v případě Cvrčovic zcela převažují prameny církevního charakteru.

Podle plateb z Register papežských desátků lze vyčíst, že cvrčovický kostel, většinou platil 24 grošů ročně, a patřil tedy zřejmě do skupiny bohatších.

Z dalších materiálů vyplývá, že část vsi Cvrčovice patřila kapitule při kostele sv. Víta na Pražském hradě a část kapitule vyšehradské. Každá z částí byla sice společným jměním kapituly, ale byl určen vždy jeden z kanovníků k jeho správě, za jistý užitek z dotyčného zboží. Tito kanovníci také zastávali funkci patronů kostela. V roce 1370 to byl Jeneč Závišův z Oujezdce, kanovník od sv. Víta a zároveň kanovník vyšehradský. Tento Jenec se přípomíná ještě v červenci roku 1380. Ale již v září r. 1380 je jako patron kostela uveden Albert Herink ze Žlutic, kanovník od sv. Víta a děkan u sv. Jiljí v Praze. V letech 1390-1404 se o část Cvrčovic a kostel staral Vítek z Černčic, kanovník svatovítský a vyšehradský. Posledním známým patronem je Jakeš Jinoch z Nové Plzně, kanovník od sv. Víta, zmiňovaný v roce 1418. Tento výčet patronů kostela ve Cvrčovicích naznačuje, že kostel pravděpodobně patřil k té části vsi, již spravovala kapitula svatovítská. Mezi patrony se neobjevil nikdo, kdo by byl pouze vyšehradským kanovníkem.

Do doby před koncem 14. století také patří i první zmínka o vsi Kostomlátky. Prášek uvádí k roku 1382 Kostomlátky jako zboží Vacka Křížovic, syna kramáře Kříže, jednoho ze zakladatelů Betlémské kaple v Praze. Dále tvrdí, že část Kostomlátek byla majetkem kapituly vyšehradské, stejně jako sousední Cvrčovice, ale ani v tomto případě nebylo nalezeno nic, co by potvrzovalo tento údaj.

Jako církevní zboží, ležící v bezprostřední blízkosti Prahy, byly pravděpodobně obě vísky zabrány Pražany. Cvrčovice si zřejmě přivlastnili Staroměstští už v roce 1420 nebo 1421.

Ve stejné době bylo zabaveno v pražském okolí na desítky dvorců, tvrzí a vesnic, vedle toho bezpočet vinohradů a zahrad. Tyto pražské konfiskáty byly ve většině případů ohodnoceny a prodány za 50 až 200 kop grošů.

Na cvrčovický poplužní dvůr, kdysi církevní majetek, bylo zapsáno v roce 1428 purkmistrem a konšely Velikého Města Pražského 100 kop grošů Stanovi z Třebize a jeho manželce Anně ze Mcel a jejich dětem. Byla to odměna za boj proti “nepřátelům božím”.

V roce 1434 skládal Matěj od Mouřenínů konšelům Velikého Města Pražského počty z úroků ve vsích Mratín, Cvrčovice a Kostomlátky.

O tři roky později, roku 1437, zapsal císař Zikmund Vaňkovi a Jankovi z Odic dvůr i ves Cvrčovice a ves Kostomlátky, majetek kapituly vyšehradské, ve 200 kopách grošů. V dalších letech se objevuje v souvislosti s Cvrčovicemi pouze jméno Vaňka z Odic. Připomíná se výslovně v roce 1452, 1454 a 1456. Ještě v roce 1461 král Jiří Poděbradský připsal Vaňkovi “Čečkovi” z Odic na vsích Cvrčovice a Kostomlátky dalších 100 kop grošů. Dále si vymínil tento statek po Vaňkově smrti vyplatit za 300 kop grošů a zaplatit náklady vynaložené na opravu poplužního dvora ve Cvrčovicích a na zřízení rybníka.

Vaňek z Odic zemřel pravděpodobně někdy před rokem 1476, neboť v tomto roce se v souvislosti s poplužním dvorem a vesnicemi Cvrčovice a Kostomlátky vyskytuje jméno Alše z Odic. Právě od řečeného Alše z Odic vyplatil královský protonotář Jan Mutrplos z Tedražic poplužní dvůr a vsi Cvrčovice a Kostomlátky. Král Vladislav II. toto potvrdil v roce 1476 a přitom Janovi připsal na tomto zboží k původním zástavním sumám dalších 500 kop grošů.

Janovi z Tedražic potvrdil roku 1498 král Vladislav II. Jagellonský držení poplužního dvora a vsi Cvrčovice s podacím kostelním a ves Kostomlátky.

Někdy mezi léty 1498 a 1500 Jan Mutrplos Tedražic zemřel. Lze tak usoudit z toho, že prameny v té době zmiňují jeho manželku Annu z Kunšího již jako vdovu. Po smrti Jana z Tedražic zdědili majetek jeho synové Václav a Jan, kteří se uvádějí na Cvrčovicích v roce 1507. Václav se připomíná jako držitel k roku 1531. Další zmínka o něm se vztahuje k roku 1558, kdy Václav zemřel. O jeho bratru Janovi se prameny nezmiňují.

Když Vaclavův syn Jan Mutrplos z Tedražic zdědil statek Cvrčovice, rozhodl se roku 1564 k ráznému činu – přestavbě kostela ve vsi Cvrčovice. Se vší pravděpodobností byl dřívější, snad gotický, kostel od základů přebudován. Tento čin nám potvrzuje nejen renesanční podoba kostela, ale i nápis, který nalezl v r. 1781 na zdi cvrčovického kostela vinořský farář František Jan Svoboda.

“Léta od narození Syna božího MDLXIV Tento kostel jest vystavěn a udělán nákladem urozeného a statečného rytíře pana Jana Mutrplosa ze Dražic na Cvrčovici, dvořenína Jeho Milosti římského a uherského, českého krále Maxmiliána, též dvořenína Jeho Milosti arciknížete rakouského Ferdinanda. Napřed ke cti a chvále Bohu všemohoucímu, Synu jeho jednorozenému, Pánu našemu Ježíši Spasiteli a vykupiteli světa a Duchu svatému, všejedinému Hospodinu, v rozdílnosti trojímu, v bytí jedinému, na věky požehnanému. Jest založen ke cti svatého Jana Křtitele božího.”

Jan Mutrplos z Tedražic se na počátku osmdesátých let 16. století dostal do značných finančních problémů, které ho donutily uvažovat takto: ”...a poněvadž já pak pro dluhy svý a závady prodati musím...” Rozhodnutí o prodeji statku Cvrčovic bylo jednou věcí, ovšem nalezení vhodného kupce druhou.

Nakonec byl kupec nalezen v osobě císaře Rudolfa II, který byl téměř sousedem, neboť mu patřilo brandýské panství. Císař tak zakoupil zápisné církevní zboží. Ale nepodržel si ho dlouho, již roku 1586 ho prodal.

Jan Mutrplos se s císařem dohodl a byl pořízen “šacuňk”. Za dvůr, mlýn, ves Cvrčovice, rybníky a ves Kostomlátky byla stanovena cena 3’485 kop a 20 grošů. Když ovšem císař Rudolf II. dne 25.června 1584 od Jana Mutrplosa statek Cvrčovice kupoval, dal za něj celých 3’500 kop českých grošů. Janovi z Tedražic bylo ale vyplaceno pouze 1’OOO kop míšeňských. O zbylou sumu sváděl následující léta tuhý a neúspěšný boj s českou komorou. Píše komoře, aby si pospíšila s vyplacením: “...do podruží se dáti musím k svýmu posměchu a býti lidem za divadlo k svému věku...”

Jan Mutrplos z Tedražic zemřel někdy mezi lety 1586 až 1591, aniž by se dočkal splacení císařových dluhů. Ještě v roce 1591 Janův syn Václav Mutrplos z Tedražic upomínal císaře o dlužných 1’700 kop míšeňských.

Jak již bylo řečeno, císař Rudolf II. nebyl majitelem cvrčovického statku dlouho. Roku 1586 ho prodal, či lépe směnil ho Mikulášovi Bryknárovi z Brukštejna a současně také toto dosud zápisné zboží prohlásil za zpupné, svobodné.

V konceptu smlouvy je však vedle dvora, obou vsí, tj. Cvrčovic a Kostomlátek a dalšího zmíněna také tvrz, ležící snad ve Cvrčovicích. Tvrz zde není blíže popsána a ani žádné jiné prameny zatím existenci tvrze nepotvrzují. Snad šlo o vyjádření toho, že je zde jakási obytná stavba, či prostor pro držitele statku.

Rytíř Mikuláš Bryknár se na Cvrčovicích připomíná ještě roku 1592, kdy si stěžuje na přerovského hejtmana ohledně zdržování lidí poddaných k cvrčovickému statku.

Dalším majitelem Cvrčovic se stal Václav Údrcký z Údrče. Bohužel se nepodařilo zjistit kdy a za jakých okolností se stal vlastníkem cvrčovického statku. Jisté je, že se poprvé objevuje jeho jméno v souvislosti s Cvrčovicemi roku 1603. Tento údaj se týká berní a sbírek. Václav Údrcký z Údrče a na Cvrčovicích v něm přiznává 13 poddaných, 4 komíny, 1 ovčáckého mistra a 2 mlýnská kola.

Václav Údrcký zemřel roku 1614 a již následujícího roku se na Cvrčovicích připomíná Mikuláš Sekerka ze Sedčic. Shodou okolností se také tento údaj týká vybírání daní, kdy rytíř Mikuláš Sekerka ze Sedčic a na Cvrčovicích přiznává 12 let po Údrckém pouze 12 osedlých a jedno mlýnské kolo.

Ale ani Mikuláš Sekerka nezůstal majitelem cvrčovického statku dlouho. Protože se účastnil stavovského povstání. Byl jeho majetek po bitvě na Bílé hoře zkonfiskován. Nebyl sám, kdo byl takto v okolí postižen. Pobělohorskými konfiskacím se nevyhnuli ani Sixtové z Ottersdorfu, držitelé sousedního Jenštejna.

Listem ze dne 21. srpna 1623 Karel z Lichtenštejna oznámil Mikulášovi Sekerkovi ztrátu jedné třetiny majetku. Veškerý jeho majetek propadl komoře, byl prodán a z takto získané sumy byly zaplaceny Sekerkovy dluhy. Zbylá částka byla rozdělena na třetiny, jedna zůstala císaři a dvě připadly konfiskovanému.

Byl to běžný postup při konfiskacích majetku. Problém pro Sekerku ovšem byl přesvědčit českou komoru k výplatě oněch dvou třetin. Komora s vyplácením příliš nespěchala, tím spíše, když musel jako nekatolík opustit Čechy a vymáhat peníze z ciziny. Ještě v roce 1656, dávno po Sekerkově smrti, vymáhali jeho potomci dlužnou částku z české komory...

Po konfiskaci byl statek Cvrčovice nabídnut ke koupi za 13’839 kop 34 groše a 2 peníze míšeňské. Zájemců se objevilo několik, ale cvrčovický statek byl nakonec prodán panu Jiřímu Benediktu Beníkovi z Petrsdorfu. Pan Beník totiž zaplatil ještě 1’000 kop míšeňských nad stanovenou taxu.

Dnem 18. října roku 1623 se pan Jiří Benedikt Beník z Petrsdorfu stal novým majitelem statku Cvrčovic. Získal tak krom jiného poplužní dvůr, ovčín, mlýn a krčmy. Bohužel, jak dlouho byly Cvrčovice v držení pana Beníka, se nepodařilo zjistit. Dalším zdrojem informací je až berní rula z roku 1654, která uvádí jako majitele jistého pana Antonína Trentina, staroměstského měšťana.

Berní rula, jeden z nejdůležitějších pramenů pro dějiny 17. století, se pokusila zachytit hospodářský stav českých zemí po ničivé třicetileté válce. K naší škodě jsou v berní rule zachyceny pouze Cvrčovice. Kostomlátky berní rula nezná, pravděpodobně byly naprosto zničeny.

V roce 1658 se o cvrčovický statek dělily sestry Kateřina Naglerová a Františka Hadová, rozené Trentinovy. Statek zdědily po své matce Anně Marii Trentinové, rozené Beníkové z Petrsdorfu, pravděpodobně příbuzné předchozího vlasníka. Statek byl rozdělen velmi přesně na 2 poloviny a tak se zachoval jeho velmi podrobný popis.

Jestliže porovnáme údaje z berní ruly, z roku 1654, a z roku 1658, kdy se dělil statek, uvidíme dosti patrný rozdíl. V roce 1658 je počet poddaných povinných robotou mnohem vyšší a jsou tu udáni i poddaní ze vsi Kostomlátek, snad opět osídlených. Dále se uvádí tvrz, mlýn, lom kamene, výsadní krčma atd.

Oba zápisy v zemských deskách k roku 1658 jsou výjimečné i z dalších důvodů. Objevuje se v nich opět tvrz. Poprvé byla tvrz ve Cvrčovicích zmíněna při prodeji cvrčovického statku Mikulášovi Bryknárovi z Brukštejna v roce 1586. Tvrz je zde nejen zmíněna, ale i vcelku podrobně popsána. Byla to patrová stavba, v přízemí s velkou světnicí, pokojíčkem, kanceláří a několika komorami, v patře nad síní pak byly dvě další komory. Mimo, přes dvorek, stála kuchyň a sklepy, přičemž část tvrze byla zbořena, pravděpodobně za třicetileté války.

Kromě popisu tvrze je zde také poprvé zmíněna krčma jménem Podolanka. Ale protože užívání místního jména Podolanka je poněkud složitější, bude nutné se tomuto problému věnovat podrobněji.

Podle Práška byly ale jménem Podolanka pojmenovány dva mlýny patřící k sousednímu městečku Jenštejnu. V roce 1623 mlýny s tamějším statkem zakoupil již zmiňovaný Jiří Benedikt Beník z Petrsdorfu, ten ale statek brzy rozprodal. Samotné mlýny se dostaly pražskému kupci Janu Paravicinimu, od něhož je koupil hrabě Jan Antonín Losy z Losymtálu. Ten oba mlýny přestavěl a jemu byly také dány do svobodného držení. A právě okolo těchto mlýnů měla později, v 17. století vzniknout víska Podolanka.

Ale již z Práškem citovaného položení obou mlýnů vyplývá, že pouze ten “níže na strouze velké” se nacházel v místech dnešní Podolanky. Bohužel se nikde neuvádí, kdy se začalo užívat pro ony mlýny pojmenování Podolanka.

Oproti tomuto je v dotyčné smlouvě jménem Podolanka označena krčma, nikoliv místo, kde stojí. Je otázkou, zda mlýny dostaly své jméno podle toho, že se nacházely v blízkosti oné krčmy, či tomu bylo naopak.

Proti těmto dvěma tvrzením stojí ovšem ještě třetí. Podle Profouse místní jméno Podolanka vzniklo příponou –ka z osobního jména Podolan a znamenalo Podolanova, totiž usedlost, chalupa. Toto vysvětlení dle mého názoru není příliš pravděpodobné. Místní dějiny zatím neznají žádného, ani bájného, Podolana. Domnívám se, že jméno Podolanka bude spíše souviset s místním krajinným reliéfem, úzkým údolím, jímž protéká potok.

Toto všechno ale nemění nic na faktu, že v roce 1658 stál v místech, zvaných Podolanka velký mlýn a velká krčma, v níž krčmářka Kateřina čepovala pražské pivo stejně jako dnes.

V roce 1659, tedy rok po rozdělení zděděného majetku, mladší ze sester Františka Hadová prodala svoji polovinu sestře Kateřině Naglerové a to za sumu 3’616 rýnských zlatých a 33 krejcarů. Kateřina se tak stala jedinou držitelkou Cvrčovic, Kostomlátek a Podolanky. A od tohoto roku vesnice Cvrčovice, Kostomlátky a Podolanka sdílely společný osud.

Od Kateřiny Naglerové koupil statek Cvrčovice rytíř Maxmilián Rudolf Rašín z Rýzmburka za 9’500 zlatých rýnských. Statek Cvrčovice se tehdy sestával z tvrze, poplužního dvora, ovčína, filiálního kostela, panského mlýna ve Cvrčovicích, vsí Cvrčovic a Kostomlátek, lomu kamene a výsadních krčem ve Cvrčovicích a na Podolance.

O pouhých pět let později, v roce 1671, když Rašín z Rýzmburka prodával statek Cvrčovice svobodnému pánu Janu Pavlu Leopoldovi Z Walderode. Dohodli se na ceně 11’000 zlatých rýnských a 200 zlatých rýnských klíčného. Ve výčtu prodávaného majetku se vedle již obvyklých věcí také objevil pivovar, měděná pánev a další pivovarské potřeby.

Jan Pavel Leopold z Walderode byl držitelem cvrčovického statku v letech 1671-1682 a právě v této době bylo započato se stavbou tzv. svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi, která vedla i přes statky pána z Walderode. Dodnes, se v podolanském katastru zachovaly čtyři kapličky. Jedna z nich bývala ozdobena i erbem držitele statku, na němž se nacházela, tedy znakem Jana Pavla Leopolda, svobodného pána z Walderode. Byl tožiž se vší pravděpodobností donátorem této kaple.

Jeho erb zůstal na kapličce, i když cvrčovický statek změnil v roce 1682 majitele. Jan Pavel Leopold ho v srpnu roku 1682 prodal Anně Barboře z Walmerodu. Za statek Cvrčovice, tj. vsi, poplužní dvůr, 2 mlýny, 3 krčmy a kovárnu Anna Barbora zaplatila 25’000 zlatých rýnských a 300 zlatých rýnských klíčného.

Ale ani Anna Barbora si cvrčovický statek nepodržela dlouho. Prodala ho již v listopadu roku 1682 Heřmanovi Jakubovi Černínovi z Chudenic, majiteli sousedního vinořského panství. Černín za vsi Cvrčovice, Kostomlátky a Podolanku, poplužní dvůr s tvrzí, kovárnu, filiální kostel, pivovar, jednu vrchnostenskou a dvě svobodné krčmy zaplatil 29’000 zlatých rýnských a 300 zlatých rýnských klíčného.

V držení Černínů potom zůstaly všechny tři vesničky až do konce patrimoniální správy v roce 1848. Ovšem některé objekty a pozemky zůstaly ve vlastnictví Černínů až do doby vzniku Československé republiky.

Léta 1682 až 1918

Roku 1682 zakoupil všechny tři obce Heřman Jakub Černín z Chudenic a učinil je tak součástí svého vinořského panství. Vsi zůstaly až do konce patrimoniální správy nedílnou součástí černínského majetku.

Bohužel o životě ve Cvrčovicích, Kostomlátkách a Podolance toho mnoho nevíme. Ale zcela jistě se příliš nelišil od života v jiných vesnicích. Obyvatelé byli poddáni vrchnosti, k níž měli i své robotní povinnosti. Je známo, že v roce 1658 sedlák odváděl dávky v naturáliích a robotu měl stanovenu na 9-15 dní v roce. Chalupník měl krom naturálií vyměřenu robotu 1 až 5 dní v roce. Z počátku 19. století známe robotu jak pro statky tak pro chalupy. U statků se robota pohybovala okolo 150 až 160 dní potažní a 30 až 40 dní ruční roboty v roce, u chalup to většinou bylo 13 dní ruční roboty v roce.

Vedle robotních povinností byly tyto tři vísky soustavně zatěžovány téměř nepřetržitým ubytováváním vojsk. Přesné doklady jsou sice až od 40. let 19. století, ale lze předpokládat, že tomu tak bylo i předtím. Těmito neustálými pobyty různých vojsk vsi doplácely na svou polohu. Kvalitní císařská silnice a relativní blízkost hlavního města byla pro kvartýr vojsk ideální. Obyčejní vojáci i důstojníci byli ubytováváni po celé vsi. Na statcích nocovalo někdy až 10 vojáků, v chalupách 1 až 2. O tom, že zde kvartýrovala domácí i cizí vojska svědčí například rok 1866. Před bitvou u Hradce Králové zde byla armáda rakouská a po svém vítězství zde byli ubytováni Prusové.

Další informace, které o tomto období jsou, se týkají školství. Po zavedení školní docházky děti z těchto tří obcí chodily do školy ve Vinoři. Vinořskou školu navštěvovaly a navštěvují podolanské děti dodnes. Výjimkou byla léta 1887 až 1945. V roce 1887 byla ve Dřevčicích otevřena škola. Cvrčovické děti měly možnost do ní docházet, protože tamní škola byla bližší než vinořská.

V letech 1682-1918 se také vytvořila současná podoby obce. Ještě koncem 17. a počátkem 18. století se v prostoru dnešní Podolanky nacházely tři samostatné obce. Jejich vzájemná blízkost již tehdy ukazovala na velmi pravděpodobnou možnost jejich sloučení v jeden správní celek. Od padesátých let 19. století až k roku 1918 se většinou Kostomlátky a Podolanka označovaly jako místní části Cvrčovic.

20. století

20. století jako takové začalo pro většinu lidí až po skončení 1. světové války. Léta 1914 až 1918 byla pro mnohé obyvatele vesniček jako byla Podolanka vyburcováním z poklidného způsobu života. I zde bylo bytí narušeno narukováním několika místních občanů na frontu. A ne každý se po válce vrátil zpět domů. Proto bylo rozhodnuto sedmnácti podolanským padlým postavit pomník. Tento návrh byl schválen, a protože tehdy asi nebylo od nápadu k činu daleko, finance na stavbu se počaly sbírat ihned – první suma byla získána dražbou dvou doutníků pana starosty. A zanedlouho byl již monumentální pomník postaven uprostřed návsi.

Také na Podolánce proběhla po válce pozemková reforma. Ale protože to byla z většiny dělnická obec, pozemky byly určeny hlavně na stavby domků a pro malé dvorky a zahrádky. Právě ve 2O. letech, v době konjunktury, vznikla většina zástavby v místech Podolánky. V podstatě se tehdy vytvořila dnešní podoba obce. Stavby vzniklé před druhou světovou válkou a během 70. a 80. let vyrostly na tehdy vytvořených parcelách a pouze doplnily proluky v zástavbě.

Ovšem vedle práce na stavbách domků měli Podolanští mnoho příležitostí k zábavám a oddechu. Např. v roce 1925 se místní občané stali svědky události takřka světového významu. ”Dne 3.5 zastavil se zde bludný Holanďan, jménem André Driessen, který cestuje ještě s jedním kolem světa pěšky. Prošel již 21.000 km z Holandska, přes Belgii, Lucemburk, Francii, Korsiku, Sardinii, Itálii, Švýcary, Lichtenštejn, Německo, Rakousko a jde přes Československo do Polska, Ruska atd.” Škoda jen, že nevíme, jak byl tento pokus obejít svět úspěšný.

Snad povzbuzeni tímto sportovním výkonem vyslali Podolanští své nejlepší cvičence na Všesokolský slet v Praze. Nutno poznamenat, že vedle Sokola zde působila i Dělnická tělovýchovná jednota.

Koncem 20. let, v době rozkvětu obce, místní zastupitelstvo schválilo trasu místní dráhy Praha – Brandýs, jež měla procházet obcí. Bohužel jednání se protáhla na dalších deset let a nakonec byly v předvečer druhé světové války stavba zamítnuta.

Tato neúspěšná jednání o stavbě železnice jakoby předznamenala nadcházející hospodářskou krizi. Ta se projevila i na Podolance, jejíž obyvatelé byli hlavně dělníci, zaměstnaní v letňanské Avii, kbelském Palu či vinořské Dejlově továrně na zemědělské stroje. Ačkoliv nastala hospodářská krize, obec se rozhodla realizovat stavbu vodovodu. A právě na výkopy a jiné činnosti spojené s touto prací byli najímáni nezaměstnaní občané. Vodovod vedl zpočátku, tj. v roce 1931 jen po Kostomlátkách, ale během několika dalších let se ho podařilo rozvést po celé obci.

V roce 1934, v obobí, kdy končila hospodářská krize, byla na Podolance založena fašistická strana. Podle svědectví kroniky byl zpočátku o členství veliký zájem. Zdá se, že prodělaná krize napomohla náběru členstva. Těmi se stávali hlavně malorolníci a živnostníci. Fašisté v obci se snažili vzbudit zájem veřejnosti. “Pořádali též v naší obci jednu taneční zábavu, na kterou pro efekt pozvali něco kluků, kteří měli již černé košile i svědomí, a za přítomnosti samotného vůdce gen. Gajdy, vesele plesali. Pak se servali s místními dělnickými mladíky...”

Pravděpodobně díky dělníkům a celkovému dělnickému charakteru obce tato profašistická horečka brzy pominula a již následujícího roku se v obci pořádali slavnosti DTJ. Bohužel ale ne všichni byli přesvědčeni o zhoubnosti fašistických idejí, a tak se našli občané, kteří se zdviženou pravicí nadšeně vítali německé vojáky projíždějící obcí v březnu roku 1939.

Hned v příštím roce si všichni místní občané uvědomili, co znamená život ve válečném stavu, když byl zatčen jeden z nich, Emil Fígr. Bylo mu 17 let a pokusil se o emigraci. Byl dopaden u Hodonína a transportován na 10 let do Dachau. Až do konce války bylo zatčeno ještě pět dalších podolanských občanů.

Ale válečné časy nepřinesly, pokud to lze tak říci, jen nepříjemnosti. Vysazovaly se třešňové a višňové sady, pilně se navštěvovala místní knihovna, hrálo se divadlo i kopaná.

Konec války, rok 1945, byl hlavně ve znamení náletů. Blízkost velkých továren – Letňan, Kbel a Vinoře se mohla snadno stát osudnou. Jen po náletu v březnu 1945 bylo na vinořském hřbitově pohřbeno 186 obětí.

Ve druhé polovině května se vrátili z koncentračních táborů v Německu věznění podolanští občané. Přišli všichni, až na Františka Svatoše, umučeného v osudovém roce 1942.

V červnu skončila vláda komisaře pro spolupráci s Němci a bylo zvoleno první zastupitelstvo Místního národního výboru. Se skončením války byla také spojena akce osidlování vyprázdněného pohraničí. I z této obce se rozhodlo 14 rodin, tj. asi 60 lidí, odejít do pohraničí a zkusit tam své štěstí. Jen tři rodiny se po roce vrátily zpět domů na Podolanku. Vedle těch, kteří odešli, byli i tací, kteří se rozhodli zůstat. Např. Denys Zabrada, Rus a bývalý válečný zajatec, který se zde oženil.

Po válce se lidé všemožně snažili navrátit život do předválečných kolejí. Ale nic už nebylo takové jako dřív. Komunisté získávali stále více hlasů, vznikaly nové a nové akční výbory, byl odvolán obecní strážník a jeho funkce byla zrušena. Na druhé straně se v roce 1948 opět ustanovil v obci Sokol, místní divadelní spolek Vojan pořádal divadelní představení a obnovilo se vysílání rozhlasu po drátě.

V roce 1947 byla podána žádost na ministerstvo vnitra, aby jméno obce Cvrčovice – Kostomlátky – Podolanka, tehdy snad nejdelší v republice, bylo zkráceno pouze na Podolanka. A tím také končí dlouhá historie spojených obcí Cvrčovic, Kostomlátek a Podolánky a začíná se psát pouze historie Podolanky.

Pokud bychom dál listovali místní kronikou, zjistili bychom, že ještě na přelomu 40. a 50. let v ní byl zapsán dosti pestrý výčet událostí týkajících se života v obci. Ale již poněkud zvláštní byl dotaz shora, od okresního národního výboru, proč jsou nutné čtyři hostince pro vesničku ani ne s 5OO obyvateli. V té době byl 1 hostinec ve Cvrčovicích, 2 v Kostomlátkách a 1 na Podolánce. Je nutno poznamenat, že po tomto dotazu hostince počaly ubývat, až zbyl jen jeden jediný, zato ten s nejdelší tradicí – bývalá výsadní krčma na Podolánce. V této “krčmě” bývalo hodně veselo. Svědčí o tom i báseň, již při jisté příležitosti složil jeden z místních usedlíků p. Neubeger:

“Letos naše posvícení
bylo hodně veselý,
není prý se čemu divit –
muži domů nechtějí.
Veselice pěkná byla,
když tu žena muže zbila.
A pár facek dostal k tomu,
že nejde rovnou domů,
Pak řítila se domů jako lvice,
nedošla však ani ku kapličce,
a k hospodě se opět vrátila
a po svém muži kamením házela.
To odehrálo se dne 4. srpna léta páně 1950,
v hostinci u Tržických na Podolance,
a já sám byl jsem svědkem
této scénky mladých manželů,
energické paní a bačkory manžela.”

Bohužel od poloviny 50. let až k roku 1990 se zápisy v kronice týkají povětšinou jen schůzí, politických událostí, spartakiád, prvomájových a lampiónových průvodů. Jen tu a tam se objevují zmínky jiného rázu. Např. se dovídáme, že v roce 1961 díky blesku vyhořela Králova hospoda v Kostomlátkách a z tohoto důvodu také skončila úspěšná ochotnická představení. Shořely kulisy, kostýmy i jeviště. Také se během 60. a 70. let pravidelně konal silniční závod Praha –Brandýs, nejstarší závod svého druhu na světě. Místními občany byl velmi bedlivě sledován právě proto, že v pověstné “podolanské houpačce”, což je část trati, kde se musí z kopce a opět do kopce, došel mnoha chodcům i běžcům dech.

Onen podolanský kopec byl také nejdůležitějším v roce 1968. Kronikář v tomto velmi živém roce naprosto pominul veškeré společenské dění a místo toho zapsal výsledky závodu Praha – Brandýs a potom ještě tuto perličku: “Dne 20. srpna vysílala Československá televize z Podolanky televizní přenos věnovaný bezpečnosti silničního provozu. V delším pořadu jsme viděli v práci velký štáb televize, ukázky hazardního předjíždění na nepřehledné “podolanské houpačce.” V pozadí záběrů bylo i několik podolanských občanů vracejících se z práce.”

V sedmdesátých letech, v rámci akcí “Z” se podařilo v obci vybudovat dětské hřiště a požární nádrž z bývalého rybníčku Jordánek. Neúspěšnou byla snaha zrekonstruovat Špařův statek a přeměnit ho v kulturní centrum.

V letech 80. se kronikář zabýval hlavně politickými událostmi, z těch místních mu stála za zaznamenání pouze nová vodárna s vodojemem. Ačkoliv se viditelně dávala v kronice přednost politice, konec 80. let a zlomový rok 1989 chybí docela.

Od roku 1990 se do kroniky zapisuje velmi pečlivě. Pro budoucí generace je zaznamenáno, že se podařilo zavést do obce telefon, autobusovou linku Pražské integrované dopravy č. 354, opravit elektrifikaci a místní rozhlas, vyřídit restituce.

Pro nejbližší budoucnost je naplánována oprava Obecního úřadu a plynofikace obce. Snad se i tyto cíle podaří splnit ke spokojenosti místních občanů.

Památky na podolance

Via sancta

Svatou cestou je již od nepaměti označována cesta vedoucí z Prahy do Staré Boleslavi, do chrámu P. Marie, kde je uloženo Palladium země české. Vždy to bylo místo uctívané především katolíky, neboť s kultem palladia je svázána řada světců, mezi nimiž zaujímá první místo sv. Václav. Díky tomu, že toto místo bylo svázáno s českými dějinami navštěvovali jej i věřící jiných vyznání.

I když se do Staré Boleslavi putovalo odedávna, celonárodní záležitostí se procesí stala až díky jezuitům. Tento stav téměř nepřetržitých poutí trval až do konce 18. století. Další vzepětí poutí, které ovšem už nikdy nedosáhlo oné barokní velikosti, se pojilo až s druhou polovinou 19. století a vyvrcholilo v předvečer druhé světové války.

Ve druhé polovině 17. století, kdy se poutě konaly nejen na všechny mariánské svátky, ale i u příležitosti svátků ostatních světců spojených s Palladiem, bylo rozhodnuto ozdobit svatou cestu čtyřiceti čtyřmi kapličkami – zastaveními.

V roce 1674 se začalo stavět oněch 44 stavuňků, jak kapličky půvabně nazývá Tanner. Tanner uvádí i další podrobné informace. Počet 44 je podle něj určen počtem mariánských invokací loretánské litanie. Otázkou je vzdálenost kapliček od sebe. Tam, kde jsou dnes zbylé kaple u silnice, pohybuje se vzdálenost mezi nimi ¨v rozmezí od 400 do 600 metrů. Průměrná vzdálenost se v podstatě okolo délky 500 metrů, což by odpovídalo, jak se domnívá Tanner, délce Karlova mostu.

Výzdoba stavuňků byla velmi bohatá. Horní část představovala 44 zázračných mariánských obrazů uctívaných v Čechách a dolní 44 obrazů svatováclavského cyklu. Krom toho zdobily kaple erby a vysvětlující nápisy v latině. Dnes z této kdysi honosné výzdoby, snad od malíře z okruhu Jana Jiřího Heinsche, nezbylo téměř nic. Stejně jako z celé svaté cesty, z níž zůstaly pouze malé části, někde v polích, jinde u silnice.

Na Podolance se dochovala část svaté cesty v podobě čtyř po sobě jdoucích zastavení. Bohužel veškerá výzdoba, podle níž by bylo možné určit, o která zastavení se jedná, byla zničena nebo je skryta pod nynější omítkou.

Určení napomohl fragment nápisu ROSA MYSTICA v kapličce v Praze – Vinoři, v místě u hřbitova. Poté bylo s pomocí mapy “Silnice Praha o. – Brandýs,” z konce 18. století, v níž jsou vyznačeny i kapličky, určeno, kolik zastavení se nachází mezi lokalitou Praha – Vinoř a první podolanskou kapličkou. Nápis ROSA MYSTICA je částí mariánské invokace a podle již citované knihy J. Tannera Svatá cesta, se týká zastavení č. 26. Ono latinské ROSA MYSTICA je zde skryto pod českým Růže tajemná.

Jestliže podle mapy “Silnice Praha o.- Brandýs” jsou mezi kapličkou ve Vinoři u hřbitova a první podolanskou kaplí další dvě, znamená to, že zastavení na Podolance ve směru na Brandýs jsou č. 29, 30, 31 a 32.

Kaple jsou jednoduché s půlkruhově zaklenutým výklenkem, do něhož byla soustředěna malířská výzdoba. Výjimku tvoří druhá z podolanských kaplí díky své představené menze. Podle evidenčních listů Památkového ústavu byly dochované kaple chráněny od roku 1970. Ale zmínka, o která zastavení se jedná, na těchto listech také chybí.

Čtyři podolanské kaple svaté cesty
Popis kaplí podle J.Tannera:
29. zastavení

(poř. číslo evid. listu nemovité kulturní památky 2136)

erb se jménem Volfganga Maxmiliána svobod. pána z Lamingenu, pravděpodobně donátora Zobrazená témata: Pieta z kostela sv. Kříže Většího v Praze, Sv. Václav pronáší přípitek ku poctě sv. Michala

Příslušející texty:

“Vesel se královno svatokřížská! Dome zlatý a hodný příbytku svatého Ducha Panno Maria, kterouž pobožní křesťané v převzácném obrazu v kostele svatého Kříže, na Starém Městě Pražském ne bez dosažení mnohých duchovních i tělesných dobrodiní nábožně ctí: skrze tu srdečnou bolest kterous měla, když Longin bok tvého milého Syny přeostrým kopím, až do srdce probodl, tak že z něho vytekly poslední krůpěje krve a vody: prosím Tebe, vypros mi ti milost, ať mé srdce vždycky jest zavřeno ďáblu, a otevřeno svatému Duchu, a láska boží ať v něm přebývá, jako v svém domě. Čehož k vyžádání, a k Tvé cti říkám: Zdrávas Maria. S. Václave, jenž při své poslední večeři, po napomenutí svých věrných k pravému křesťanskému náboženství, každému jsi podal koflíček vína, ke cti svatého Michala Archanděla, probošta rajského, jenž měl Tvou duši hned na úsvitě do nebe uvésti: prosíme Tebe, vyžádej nám tu milost od Pána Boha, aby tentýž svatý Michal Archanděl v hodinu smrti naší přijal naše duše pod svou ochranu, a uvedl je do nebeského království. Amen.”

30. zastavení

(poř. č. evid. listu nemovité kulturní památky 2139)

atypická kaple s představenou čtyřbokou menzou

erb se jménem Františka hraběte Kinského, prezidenta nad apelacemi, pravděpodobně donátora Zobrazená témata: Pieta z kostela sv. Jakuba, Zavraždění sv. Václava

Příslušející texty:

“Vesel se královno svatojakubská! Archo úmluvy, nejmilostivější matko Maria, jejížto předivná a přemilá dobrodiní při Tvém veleslavném Obrazu v kostele svatého Jakuba ve Starém Městě Pražském, lidu prokázaná, velmi mnohými oběťmi na památku prokázaných milostí v kostele zavěšenými se dokazují: skrze tu srdečnou bolest, kterous měla, když jsi svého nejmilejšího Syna z kříže sňatého na svůj klín vzala, jeho ran se dotýkala, krev jeho slzami z jeho tváří smývala, a šátkem stírala: prosím Tebe, přijmi ve svou mateřskou ochranu mou bídnou duši, když vyjde z mého těla v hodinu smrti. Čehož k vyžádání a k Tvé cti říkám: Zdrávas Maria. S. Václave, jenž od bratra svého u dveří kostela svatých Kosmy a Damiána po jitřní raněn jsi byl, a když on leknutím upustil meč z ruky, Ty jsi mu ho zase laskavě s políbením podal, po čemž však přece od něho a od služebníků jeho zamordován jsi byl: prosíme Tebe, vyžádej nám tu milost od Boha, ať viníkům svým tak opravdově odpouštíme viny, jako žádáme, aby nám Pán Bůh naše viny odpustil. Amen.”

31. zastavení

(poř. č. evid. listu nemovité kulturní památky 2137)

erb se jménem Jana Pavla Leopolda svobod. pána z Walderode, pravděpodobně donátora, v roce stavby, r. 1674, majitel Cvrčovic, Kostomlátek a Podolanky Zobrazená témata: Madona foyenská z kostela sv. Mikuláše na Malé Straně, Oběšení bl. Podivena

Příslušející texty:

“Vesel se královno svatomikulášská! Bráno nebeská, nejblahoslavenější Panno Maria, jejížto obraz, kterýž se ctí v kostele svatého Mikuláše na Malé Straně, z toho samého dřeva, v kterém Tvůj zázračný foyenský obraz nalezen jest, na způsob též Tvého zázračného Assprykollenského obrazu udělaný, mnohým nábožným lidem ve všelijakých potřebách prospěšné outočiště bývá: skrze tu bolest, kterous měla, když Tvého nejmilejšího Syna do hrobu položili: prosíme Tebe, přimluv se za mne, ať po časné smrti mám otevřenou bránu do nebeského království. Čehož k vyžádání, a k Tvé cti říkám: Zdrávas Maria. S. Václave, jehožto nejmilejší dvořenín, blahoslavený Podiven, byv rozkazem nemilostivého Boleslava knížete na stromě oběšen, tři léta neporušený visel, kteréhožto času nebeským bleskem, a zpěvy andělskými oslaven jest: potom jak jsa přenesen do hlavního kostela pražského, tam nedaleko od Tvého hrobu odpočívá: prosíme Tebe, dej nám to pro lásku jeho, ať my také se Tebe, jakožto milého našeho patrona přidržujeme, a jak jeho tak Tebe uzříme v nebi na věky v nebeské slávě. Amen.”

32. zastavení

(poř. č. evid. listu nemovité kulturní památky 2138)

erb Jaroslava hraběte Šternberka, litoměřického biskupa, pravděpodobně donátora Zobrazená témata: Madona rokycanská, Kristus se zjevuje králi Erikovi Dánskému

Příslušející texty:

“Vesel se královno rokycanská! Hvězdo jitřní, nejjasnější Panno Maria, jejížto obraz v Rokycanech zůstávající, třikrát z ohně vskočil: skrze tu svatou radost duše Tvé, kterouž jsi oplývala tehdáž, když Tvůj nejmilejší Syn na den Velikonoční po svém radostném zmrtvýchvstání Tobě se ukázal ve veliké slávě, a Tebe potěšil: poníženě prosím, vyžádej mi tu milost od Boha, ať s jeho pomocí povstanu ze svých hříchů skrze svaté pokání, a do nich se zase nenavracuji, jako Kristus Pán umřev jednou, více neumírá. Čehož k vyžádání, a k Tvé cti říkám: Zdrávas Maria. S. Václave, jehožto nevinou smrt Kristus Pán ukřižovaný ukázav se Erikovi Denemarskému králi, vyjeviti, a jeho napomínati ráčil, aby Tebe vzýval s tou nadějí, že skrze Tebe nad nepřáteli zvítězí, a potom také takové, jako Ty, mučednictví dosáhne, což se i stalo skutkem: poníženě prosíme Tebe, oroduj za nás a pomoz nám k tomu, ať zvítězíme nade všemi svými nepřáteli viditelnými i neviditelnými. Amen.”

“Štěpařuv” statek

Na dnešní podolanské návsi, přesněji řečeno v dřívějších Kostomlátkách, stojí dnes již ruina velkého středočeského statku. Statku, který všichni místní označují podle posledního majitele jako “Štěpařův” statek. Pod jménem Štěpař tato zemědělská usedlost vstoupila i do kartotéky Památkového ústavu středních Čech v roce 1970, pod pořadovým číslem 2135.

Podle Umělecko – historického průzkumu se Štěpařův statek vyvinul z drobné zemanské tvrze. Bohužel chybí v něm upřesnění doby jejího vzniku. Je pouze řečeno, že koncem 16. století její význam upadal a tvrz se začala pozvolna měnit ve velký zděný zemědělský statek, který prošel od 16. století značným architektonickým vývojem. Bohužel dnes z této památky zbývají již jen neutěšené ruiny.

Štěpařův statek se v době zápisu mezi kulturní památky, tj. v sedmdesátých letech, skládal z několika objektů. K prostoru návsi přiléhala velká obytná budova a na ni navazoval objekt stájí. Ve směru do zahrady byl postaven špýchar a o něco dále stodola. Mezi špýcharem a velkou vstupní branou, která je připojena k obytné budově, se nacházely objekty chlívků. Jeden z nich, s masivní zděnou přízemní částí, byl v Umělecko-historickém průzkumu označen jakožto prvek věžovitého charakteru z doby založení tvrze. Dnes však už po něm není ani památky.

Koncem roku 1974 si MNV Podolanka zadal u Architektonické služby zaměření stávajícího stavu objektu, které bylo ukončeno v následujícím roce a v roce 1976 vznikla “Studie nového využití” (zpracoval ing. Černík). Štěpařův statek měl být využit jako jakýsi “kulturní dům” – sídlo MNV, zasedací a společenská místnost, knihovna, čítárna, archiv obce a místnost pro občerstvení. To vše mělo vzniknout po rekonstrukci statku v rámci akce “Z”. O přesné podobě budoucího kulturního centra hovoří “Průvodní zpráva” . Úprava Štěpařova statku počítala také s tím, že polovina zahrady, ohraničená mohutnou kamennou zdí, bude rozparcelována a zastavěna rodinnými domky.

V rámci akcí “Z” byl navezen materiál a počalo se také s vyklízením objektů. Tím ale také veškeré pokusy o záchranu této památky skončily. Materiál byl rozkraden a snahy o rekonstrukci se pomalu vytratily. Zůstala jen rozparcelovaná Štěpařova zahrada, na níž vyrostly nové domky.

Památkový status statku byl zrušen rozhodnutím ministerstva kultury v roce 1988. Bylo upuštěno od památkové ochrany celého objektu. Nadále je chráněna pouze brána. V roce 1989 Architektonická služba vypracovala plán na vznik komunikace a stavebních parcel v místech již bývalého památkového objektu statku Štěpař, na jehož základě byla na tomto místě zahájena stavba dalších rodinných domků.

Dnes probíhá restituce Štěpařova statku. Ať už dopadne jakkoliv, nic to nezmění na tom, že nový vlastník získá v podstatě “pouze” kdysi mohutnou, dnes z velké části se bortící ohradní zeď a pomalu se rozpadající vstupní bránu.

Majitelé “Štěpařova” statku

Ačkoliv je tento statek jistě nejstarším v Kostomlátkách, se jmény držitelů je poněkud potíž. Informace o nich jsou až z počátku 18. století. Ze století 16. i 17. jsou známi držitelé gruntů, ale zatím chybí cokoli, co by mohlo pomoci uvést do souvislosti jejich jména s konkrétními místy.

Dalším problémem je, že se ves Kostomlátky nevyskytuje v berní rule. Nejstarší informace tedy pocházejí až z tereziánského katastru, na něj pak navazuje josefský a dále stabilní katastr. Údaje z katastrů jsou ještě doplněny a zpřesněny díky pozemkovým knihám.

V roce 1713 byl podle tereziánského katastru majitelem statku Jan Kostelecký, sedlák. V roce 1757 i 1786 patřil tento statek Matyášovi Kosteleckému, který ho v roce 1788 rozdělil mezi Josefa a Jana Kostelecké, přičemž každý z nich dostal polovinu statku. V roce 1809 Václav Kundrát koupil toto hospodářství od Josefa a Magdaleny Kosteleckých. Již o 7 let později, roku 1816, Kundrát prodal statek Janu Štěpařovi. Po Janovi Štěpařovi statek zdědil jeho syn Václav, který se připomíná se jako jeho majitel v letech 1834 až 1863. V roce 1891 se stal majitelem Jan Štěpař, v jehož rodině statek byl až do sedmdesátých let 20. století, kdy byl zkonfiskován. Nyní, jak již bylo uvedeno výše, probíhá restituční řízení.

Kamenný kříž

Tento jednoduchý kamenný kříž původně stával před čp. 44/19 na podolanské návsi. Avšak při úpravách cesty k tomuto domu byl přesunut na dnešní místo při silnici před Štěpařovým statkem.

Do seznamu kulturních památek byl tento kříž zapsán v roce 1970 po pořadovým číslem 2140.

Kříž je popsán v evidenčním listu nemovité kulturní památky jako “ kamenný pískovcový kříž s blokovým hranolovým soklem datovaným 1923. Nad soklem je hladká římsa obdélníkového průřezu nesoucí čtyřboký vzhůru se zužující pylon s jednoduše zdobenou hlavicí s volutkami. Do této hlavice je vsazen kříž s reliéfním corpusem Ukřižovaného s lístkem INRI nad hlavou. Ramena kříže jsou zakončena trojlistem.”

Boží muka

Za Podolankou, přesněji za Cvrčovicemi, severozápadním směrem na polní cestě vedoucí do Brázdimi a Popovic stojí na návrší boží muka. Jako “boží muka” byla zapsána mezi kulturní památky v roce 1970. Ale místní obyvatelé lokalitu označují jako “U kapličky”. Také z josefského katastru z roku 1786 lze vyčíst, že v “Položení k Popovicím” se vyskytovalo “místo u kapličky na hranicích, pohřeb v čas moru”. Toto by odpovídalo i místním tradicím, které vzpomínají na to, že ve stejných místech, kde se nachází boží muka, býval kdysi velký hřbitov s kaplí.

Pravděpodobně na počátku 19. století tam byla vystavěna ona dosti netypická boží muka. Jde o vysoký hranol na cihlovém soklu se čtyřmi většími nikami v rozích a čtyřmi menšími v horní části. Všechny tyto výklenky jsou prázdné. Jehlancová střecha je zakončená kamenným křížem, asi pozdějším.

Kostel stětí sv. Jana Křtitele

Kostel Stětí sv. Jana Křtitele je dosud nejzachovalejší památkou na Podolance, respektive ve Cvrčovicích. Mezi památky byl zapsán v roce 1970, později se ochrana rozšířila i na ohradní hřbitovní zeď s branou a márnicí.

Nejstarší zmínka o kostele je z roku 1309, ale jeho patrocinium ukazuje na možnost staršího založení. Kostel se až do začátku husitských válek uvádí jako farní a jsou známa i jména farářů. Po husitských válkách je již kostel připomínán pouze jako filiální.

V roce 1564 kostel od základů přestavěl tehdejší majitel cvrčovického statku Jan Mutrplos z Tedražic. Tehdy kostel získal renesanční podobu, jíž si zachoval v podstatě dodnes. Jisté úpravy proběhly např. v roce 1781, kdy byla upravena okna a pořízen nový velký oltář. Ovšem z vnitřního zařízení se nedochovalo do dnešních dnů téměř nic. Uvnitř kostela leží několik lavic a rozbitá kazatelna. Ostatní vybavení chybí.

Okolo kostela obíhá ohradní zeď s barokní branou. Ve zdi, na mnoha místech rozvalené, je také zabudována barokní stavbička márnice. Hřbitov okolo kostela je zarostlý a náhrobky většinou poničené. Kostel samotný dodnes tvoří přirozenou dominantu vesnice. Stojí na mírném návrší a ohradní zeď jeho položení “nade vsí” ještě umocňuje. Při pohledu zblízka jsou ale patrné velké svislé trhliny a omítka opadaná až na renesanční sgrafito. Chybí vstupní dveře a místo nich je mříž. Kostel ani hřbitov se od 70. let neužívají.

Prameny a literatura

Státní ústřední archiv Praha
Státní oblastní archiv Praha
Státní okresní archiv Přemýšlení
Archiv Národního muzea Praha
Ústřední archiv zeměměřičství a katastru Praha
Obecní úřad Podolanka
ZŠ Praha 9 – Vinoř
Edice
Literatura
Copyright © 2007 Tomáš Dvořák | design a kód Petr Dvořák | Statistika návštěvnosti | Mapa webu | webhosting Savana.cz