Jiří Václav Paroubek (23. 4. 1704 - 23. 7. 1778)
Farář a vikář v Líbeznicích. Narodil se v Sadské u Poděbrad 23. dubna 1704. Za rok jeho příchodu do Líbeznic se klade rok 1737. Po tři roku zastával úřad arcibiskupského misionáře a po nějaký čas byl vikářem jistého okrsku v Kouřimském kraji (per partem districtus Curimensis). K památkám českého písemnictví a zároveň k historickým pamětem XVIII. stol. patří jeho vlastní rukou psané Paměti, které se zachovaly k pamětní farní knize líbeznické. Paroubek psal své Paměti jako autnentický aktér té doby, vznikaly v letech 1740-1774. Po dlouhou dobu zapomenuté a teprve roku 1884 uvěřejněné ve Sborníku historickém Vácslavem Benešem Třebízským. Od té doby tiskem již podruhé nevyšly.
- Životopis a příhody ze života J.V. Paroubka
- Rodina Paroubků (Ottův naučný slovník)
- Ke specifice barokních pamětí (Nad pamětmi Kocmánkovými a Paroubkovými)
- Paměti Jiřího Vácslava Paroubka, někdy vikáře a faráře v Líbeznicích [PDF 3,5 MB]
Životopis a příhody ze života J.V. Paroubka, jak je do pamětní knihy farní zanesl r. 1831 zdejší kooperator Jan Em. Fibigr
Kněz církevní Jiří Václav Paroubek příkladně a nábožně živ jsa, tak svěřené své ovečky pásl, že ještě dosavád z toho chválen a vážen jest. Narodil se r. 1704 v Sadské (jenž jest městečko svobodami obdařené 5 mil od Prahy, k panství poděbradskému pod ochranu patřící v bydžovském kraji, blíž kterého se lázně nalézají), byl, jak v archivu zdejší fary právo duchovní neb jurosdictio dokazuje, administratorem neb zatímním držitelem děkanství soboteckého v kraji mladoboleslavském. Byl týž v Čechách zvláště zřízeným, jak Jungmann ve své "Historii čeké literaury" v Praze r. 1825, uvádí, prvním, jak ale sám páter Paroubek v této pamětní knize poznamenal, v počtu třetím arcibiskupským misionářem a jak sám se podpisoval pak jako farář líbeznický, skrz jistý okrsek kouřimského kraje "per partem distructus Curimensis Vicarius horaneus" (pro část obvodu kouřimského vikariátu) arcibiskupským vikářem.
Paroubek, jak svědčí ještě na živě bývalí jeho osadníci, byl muž prostřední síly veliké postavy, obličej dlouhý, červený, tváře vpadlé, modrooký, pravý Čech, jenž málo v němčině proto zběhlý jest byl, poněvadž tehdáž ještě v Čechách v německé řeči ve školách se necvičilo. Jeho obzvláštní vlastnosti, jeho život krášlící, byly dobrotivost a nábožnost.
Byl jako opravdový Čech dobrého srdce a upřímného. Milovník mládeže, jenž všecko, cokoli zapotřebí měla, obzvláště školním dítkám knihy, papír a křídu daroval a každého dne nepřetržitě vždy dvě děti, jeden den chlapce, druhý den pak děvčata, v poledne u jídla míval. Zdeť obzvláště Paroubek při jídle pozoroval chování sobě zamilovaných mladých hostů, při kterém pro jejich budoucnost způsobům učil. Tak k p., kdo dříve z těch dvou snědl polévku, pravil jemu: "Jdi holečku nyní do kuchyně. Tam tobě dá hospodyně maso hovězí, to sem na stůl přineseš, ale dej pozor, abys to neupustil." Pro jiné jídlo zase druhý školák jítí musel, a tak oba školáci neb obě školačky v nošení jídel na stůl střídati se museli. Jestli z nich některý při stole hlavu sklopenou, obě ruce pod stolem míval, tu jej z toho káral a pravil: "Vidíš můj holečku, to není žádný způsob při stole sedět, musíš pěkně míti hlavu vzhůru, když nejíš a levou ruku na stole položenou, pravou pak rukou, když mluvíš, se rozkládá." Po jídle měl Paroubek obyčej se dříve jednoho, pak druhého takto tázati: "Jak pak tobě chutnalo?" Načež musel školák odpověděti"? "Poníženě děkuji, velebný pane, dobře, buď Pán Bůh pochválen!" Pak zase jej (velebného pána) jeden po druhém se tázali takto: "Velebný pane, jak pak jím chutnalo?" Odpověděl: "I dobře, buď Pán Bůh z toho pochválen!"
Byl velmi bedlivý ve škole, staral se o to, by mládež duchovnívh písní zpívala a v náboženství a literním učení se cvičila. Museli žáci, kteří ve psaní ve škole se cvičili (neb tehdáž všecka mládež ve psaní se cvičila), jednou za měsíc do fary jíti a svá psaní panu faráři podati, jenž se přesvědčiti chtěl, jaký kdo prospěch ve psaní činí. Paroubek založil fundaci 500 zl.stříbra, z kterých úrok ročně každý líbeznický školní učitel béře, by dítky chudě darmo liternímu umění, jakož i také v muzice vyučoval. Bylť dobrotivým a hravým otcem nemocných, jenž je každého dne navštěvoval a chudým nemocným každodenně jídla posílal.
Brzy, jak se Paroubek do Líbeznic za faráře dostal, mělo býti nepřátelské vojenské ,ležení za líbeznickou kapličkou až k Měšicům. Z toho ležení přišlo 8 vojáků do fary, p. faráře svázali a kde co bylo jemu odebrali. Na štěstí ale přišel do fary jistý líbeznický mistr tesařský Ondřej Štycha, kterého p. farář takto žádal: Štycho, buďte tak dobrý, ve spodkách mám 4 dukáty, vezměte je a jděte do ležení jenerálovi a vypravte jemu, co se se mnoui vše děje." Když Štycha přijda k jenerálovi, jemu příběh takto vypravoval, odeslal ihned jenerál některé z jeho vojska do fary s tím nařízením, aby toho an příčina té opovážlivosti se stal, hned před farou oběsili. Oběšen byl vskutku pravý před farou a ostatní pak z toho vejstupuku potrestáni."
Však ale poněvadž ono nepřátelské vojsko z toho ležení veliké škody v Líbeznicích u sedláků tropilo, odeslal p. farář ještě jednou k jenerálovi s tou prosbou, aby líbil do Líbeznic odeslat Salva quardu (ochrannou stráž), co také na žádost p. faráře učinil, a tudíž Líbeznice skrze 7 neděl ode všeho nátisku osvobodil.
Z ohledu veliké dobroty, kterou každému prokazoval, získal sobě u lidu velikou náklonnost takovou, ,že bez jeho přítomnosti žádné domácí veselosti, jakož tehdáž obyčejně hody při křtinách a svatbách se strojily, při kterých vždy vynacházeje se, příkladně se choval a rozličnými ponaučujícími průpovědmi a příklady lid obveseloval. Tak řekl chudým jednou manželům při svatbě tyto průpovědi:
"Hejdum. hejdum, hejdmumdá,
však vás Pán Bůh nezandá (neopustí),
Vzal si chudý chudou,
jak pak spolu živi budou?
Pán Bůh jim slibuje,
že on jim daruje,
že jim dá pytel mouky,
aby si napekli dolky."
Z ohledu své dobrotivosti, kterou prokazoval též i také cizím, získal skrze ně jinde pověst a vážnost. Šli jedenkráte skrze Březiněves z Prahy dva studenti, kteří cestou, jenž je jistý březiněveský soused Ondřej Řeháček, mluvit poslouchal, pravili: "Co pak as nás z Prahy podali na exament (zkoušku) do Líbeznic vesnickému faráři, toť bude jistě nějaký přísný pán?" Poněvadž p. farář zůstával bytem na faře u země na levo, hleděl z okna a viděl u cihelny dva jíti, domejšlel sobě, jací pak as to hosté ke mně přicházejí? Přijdouce do fary, strachem žádný z nich nechtěl na dvéře zaklapati, až po chvíli přece to učinic jeden, oba přístup k p. faráři dostali. Když p. farář jich se tázal, co žádají, nevěděli strachem co odpověděti, až pak přece příčinu jejich k němu příchodu oznámili. Na kterou jim pravil: "Co pak není dost veliká Praha a dosti v ní učenců, že mně sem lidi posílají, abych se s nimi mořil?" Ta slova mnohem více strachu v nich způsobila, čekávající přísného za to zkoušení. Však ale, když po vykonané zkoušce opět ku Praze vesele zpátkem skrze Březiněves se brali, tázal se jich nadjmenovaný březiněvský soused: "Studenti, jak pak asi v Líbeznicích u p. faráře obstáli?" I odpověděli mu: "Tuze dobře, že tak hodného a vážného pána vynajítí sobě nedomejšleli. Jeho slova ta, že jsou zlatá, že by ho místo jednoho dne celý skoro týhoden poslouchali a teprve od něho se poučiti žádali.
Právě když v poledne polívka na stole byla a p. farář k jídlu se posaditi chtěl, zazvonil někdo, chtěje vejítí do fary. Tu rychle sobě p. farář k otevření přispíšiv a nenechav svou již k otevření na cestě jdoucí hospodyni (bylať to jeho neteř Anna Paroubková, která se pak brzy do Sadské provdala) s těmi slovy: "Ančičko, buď jenom holečku v kuchyni, já sám otevru, ty bys snad toho žebráčka odbyla." Otevřev, spatřil domažlického kalounkáře, který po křesťansku pozdravení se optal: "Koupíte kalounku?" Odpověděl pan farář: "I holečku koupím, pojďte jenom, pojďte dále." Tu ho nutil do svého pokoje, kalounkář ale, jsa velmi prostý a stydlivý zdráhal se do jeho pokoje vejít, avšak přinucen jsa, i s krusnou na zádech do pokoje vejítí musel. Tu jemu p. farář pravil: "Zdeť vidíte, že od vás nyní nic koupit nemohu, protože musím jíst, pojďte tedy se mnou jíst a až pojíme, potom od vás kalounků nakoupím. Kalounkář pro všecko toho učiniti nechtěl, vymlouvaje se: "Kterak bych já s takévým velikým pánem obědvati mohl?" Avšak ale k jídlu přinucen s krusnou k stolu na židli (která bez lenochu jemu proto přinesena byla, by mu nepřekážela) se posaditi a p. farářem jísti musel. Po jídle p. farář kalounků od něho nakoupil, které pak mezi své služebné děvečky daroval. Pak Domajžlíka z fary doprovodiv, jej do opatrování božího poroučel. Kalounkář pak po celých Líbeznicích dosti nemohl vynachváliti p. faráře, přijda pak k Václavu Štychovi, tesaři, jehož dcera Kateřina na faře též hospodyní byla, jemu pravil: " To zde máte lidi duchovního, to není žádný kněz, toť je svatý muž, toť je sám anděl." Štycha se tázal, proč. "A já jsem dnes, odpověděl kalounkář, u něho byla, já krobián, mají krusnu na zádech, jsem s ním u stolu obědvati musel."
Paroubek i také u své vrchnosti byl velice milován a vážen a tudyť cokoli k prospěchu jiným žádal, obdržel. Žádal jedenkráte p. hraběte jakož svého patrona takto: "Jejich Excellencí, ráčejí se ustrnouti nad podruzskými dítkami a ráčejí jim něčehož poskytnouti, by mohly choditi do školy, neb budou sobě (p. hrabě) dlážditi cestu do nebeského království."
To pivo, které má až posavade a míti vždy bude líbeznický školní učitel z každé várky pakoměřického pivovaru, totiž 1 vědra bez platu tácu, jest za Paroubkovývh časů od vrchnosti milostivě udělené z toho ohledu, aby pilně a zvlášť chudé školní děti náležitě v literním umění i v muzice cvičil.
Že dobrotivým jest byl, i také z toho poznati lze, že čeleď jeho až do provdání u něho zůstala, a bylať u něho následující: " Paroubková Anna, pak Kateřina Štychová, hospodyně, Jan Vitranský, služebník, Václav Žalud, čeledín, an u něho 40 let ve službě byl. Rozýna Klepšová a Dorota Prášková, děvečky.
Jeho dobrotivost až dosavade se stkví v Sadské, jakožto v místě jeho narození, jenž tam špitál, zvaný "Paroubkův dům", pro 17 chudých založil, na nějž pak 10.000 zl. dobrých peněz odkázal. Dlabač, an vydal krátké vypsání Českého království v Praze r.1818, uvádí v té knize na str.169 znamenité muže z tohoto městečka Sadské rodilé, mezi kterými Paroubka prvního klade a dokládá "to jsou obzvláště ti, kteří svému rodnému místu čest dělají".
Paroubek míval obyčej choditi do chrámu Páně hlavním vchodem a vešed do něho, vždy hlasitě shromážděný lid pozdravoval slovy: "Pochválen buď Ježíš Kristus". Když se stalo, že přede mší sv. lid v kostele shromážděny nezpíval, tu hned po svém do kostela příchodu některou nábožnou píseň sám zpívati začal. Všecky své osadníky znal dle jména a příjmení. Když věděl, že ten neb ona již dlouho u sv. zpovědi nebyli, vždy říkával" "Ty Josefe, nebo Ty Anno, již dávno nebyla jsi u sv. zpovědi, pojď holečku, pojď k sv. zpovědi!" Každou sobotu včer klečíval v klekátku před postranním oltářem sv. Jana uprostřed školních dětí, maje s jedné strany chlapce, s druhé pak dívky a modlíval se s nimi růženec.
Každého prvního dne měsíce šel pěšky do Staré Boleslavě ke správě Boží, kdež potom obět mše konal. Šel v klerice (kterou vždy býval oděn) a cestou se modlil. V starém svém věku dával se do Boleslavě voziti. V ten den býval vždy velmi vesel. Hlavní procesí, které z Líbeznic slavně vedl do Staré Boleslavě, bylo na den navštívení P. Marie. Před tím dnem vyslyšel doma v zpovědi školáky, které s sebou na pouť vzíti mínil, s nimi pak druhého dne, jakož i s mnohými osadníky v pořádku na pouť putoval. Míval s sebou 12 kostelně přistrojených ministrantů, z nichž 6 modře oblečených neslo fakultě. Pak tam obět mše sv. na ten den konal u oltáře bolestně P. Marie. Mnoho dětí ze vsi ho domů z pouti jdoucího očekávalo, neboť věděly, že jim každému pouti nese.
Mimo to, tak jako tehdáž svatí apoštolové do čtyř tenkrát povědomých dílů světa (!) na rozkaz Krista se rozešli, aby učení jeho hlásali, tak také Paroubek v roce putoval v duchu co apoštol na čtyři strany na pouť a sice na slavnost Povýšení sv. křáže do Zdib, na slavnost sv. Anny do Panenských Břežan, k sv. Vojtěchu do Neratovic a na slavnost sv. Michala Archanděla do Mratína. Na tyto slavnosti obyčej míval s sebou 4-6 školních chlapců bráti, kteří jemu vždy v těch kostelích ministrovali. S těmi školáky zpátkem domů jdoucí po cestě se jich tázal: "Kdo pak z vás byl dnes se mnou ponejprv na pouti?" Tu se hlásil, koho se ta otázky týkala. Tak tedy dostaneš nyní tři kopy grošů, budeš-li pak věděti proč? Vidíš, 1 kopu za zdraví veleb. půána, druhou za zdraví tvých rodičů a 3. kopu za zdraví tvých zde přítomných kamarádů, a proto také, až někdy budeš veliký a snad tudy cestou někdy na pouť půjdeš, abys se na mne upamatoval, a jest-li již mrtev budu, abys řekl: "Zdeť jsem od veleb. pána Paroubka (nikdy nechtěl od někoho jmenován býti "jemnost pán") dostal 3 kopy, dejž mu Pán Bůj lehké odpočinutí.
Jako dobrý kazatel Paroubek kázával v roce, jsa k tomu pozván, na rozličných místech. Pozván byl jednou na kázání instalační do Brandýsa tehdáž nově zvolenému děkanovi Janu Matěji Steinbrenerovi, Němci, který potom příšel za kanovníka na Hrad pražský, byl pak děkanem kapitoly s biskupem suffraganem. V kázání Paroubek přednesl: "A co milí křesťané a zdejší osadníci! Tento váš děkan je Němec, kterak pak on vám bude slovo boží kázati?" A odpověděl: "Tak jako když Šimon Petr na slova Krista Ježíše rozstřel síť, zahrnuli množství veliké ryb až se síť trhala. I poskytnuli tovaryšům, kteříž byli a jiné lodi, aby přišli a pomohli jim. Tak taky onen velebný váš p. děkan pokytne tovaryšům svým (tj. kaplanům), ti ho zastávati a jemu v kázáních nápomocni budou."
Bylť Paroubek jednou pozván po hlášení slova božího do Sluh na slavnost sv. Vojtěcha. Na ten den po ranní mši sv. z Líbeznic vedl procesí do Sluh, jakož i taky dle tehdejšího obyčeje nábožného okolí páni faráři se svými svěřenými ovečkami. Když pak Paroubek u velikého množství shromážděneému lidu kázal a kázáni skončil, přišel do sakristie, a žádného z těch velebných pánů neviděl přistrojeného mešním rouchem k oběti mše sv. Tu pravil, aby kdo pozván, přistrojiti se nechal, že již čas jest. Poněvadž ale každý z těch duchovních pánů pravil, že již doma mši sv. sloužil, pravil Paroubek: "Co je to za zmatek, to nemůže ani být, aby tolik lidu odešlo beze mše sv." Tu hnedle Paroubek, ač již doma toho dne také mši sv. obětoval, přistrojiti se nechal do mešního roucha a obětoval po druhé mši sv. Však ale po skončení jejím místo co s ostatními důchovními stolovati měl, nechal sobě zapřáhnouti a jel do Prahy, aby se při velebné konsistoři ohlásil, ža přinucen byl jest po druhé mši sv. obětovati. Toho dne měl zpátek do Prahy do Líbeznic velmi pozdě večer přijeti.
Přišel k Paroubkovi jistý mladý kněz, který žádal, aby jemu povolil při svém začátku v jeho chrámu Páně kázati. Paroubek jemu kátazi s celou radostí povolil. Když ale ten mladý kněz na kazatedlnici sv. evangelium lidu četl, znamenal Paroubek na něm veliký strach, pročež v tom čtení sv. evangelia nechal se do komže přistrojiti, aby kdyby mladý kněz v kázání měl pochybiti ne v řeči stát zůstati, jemu nápomocen býti mohl. Stalo se, když měl mladý kněz začíti kázati, nemoha sobě na nic vzpomenouti z příčiny velikého svého zaleknutí. Nekteří posluchači jej litovali, někteří nepředloženě se smáli. Na to ale Paroubek vstoupiv k němu na kazatedlnici a lidu takto pravil: "Ne abyste si myslili, že zde stojící velebný pán snad nezběhlý jest v písmě svatém, on jest ještě mlád a k tomu dnes ponejprv na tomto svatém místě on jenom na jeho neobyčejnosti se zalekl a tudyť je mu znemožněno vám slovo boží kázati. Až ti z vás někdo zkouší, jak dobře se Otče náš modlit umí, kdyby sem stoupiti měl, tak by ani nevěděl, jak se modlitba Páně začíná. Pročež tato případnost žádného ousměšku nezasluhuje."
Aby pravé náboženství katolické u svých osadníků zachoval, snažil se Paroubek, aby všeliké knihy protestantské vypátral a takové k sobě dostal, neboť to byla též jako misonáře povinnost, u katolíků protestantské knihy odbírati a takové jako nebezpečné a záhubné spáliti.
Dověděl se jedenkráte, že jistý soused velkobáštecký u sebe mnoho knih protestantských skrytě přechovává. Tedy Paroubek přemýšlel, kterak by ty knihy dostati mohl. Šťastná náhoda jej vedla, své pole u Velkého Báště ležící prohlížeti. Tu v polích vidí orati toho souseda, přijda k němu, jej pozdraviv, sedlák vytáhna hnedle pixlu, p. faráři tabák z ní obětuje. Pixla ta měla způsob jablka. "I ta se mi líbí", pravil pan farář. "Nemohl byste mi ji přepustiti?" "I s celou ochotností daroval sedlák jemu svou pixlu. "Však ale vás nemohu pixly zbaviti, tady přijměte zase mou." Sedlák takovou přijmouti nechtěl, poněvadž stříbrná jest byla, přinucen ale jsa, takovou přece podržeti musel. Opustiv p. farář sedláka a jde přímo do statku jeho. Když sedlka pozdravila p. faráře, pravil jí: "Milá sedlko, váš muž mi dal pixlu na důkaz, abyste mi ty knihy, které přechováváte, vydala." Uvěříc sedlka p. faráři, hned odtáhla postel a vyndala prkno a tu knih až do dvou pytlů. Pan farář ty knihy nechal do pytlů dáti, takové pak na faru nésti. Při svém odchodu pixlu sedláka opět zpátkem jemu dáti kázal.
Jiný příběh: Přijda jednou jistý velkobáštecký chalupník, příjmím Svoboda, kterého ale vůbec lid nazýval "Řezníček" do fary z jisté důležitosti. A poněvadž p. farář věděl, že onen chalupník též knihy helvétské u sebe přechovává a v nich pilně čte, šikovala se p. faráři průpověď ze žalmu užíti, kterou schválně chybně takoto jemu přednesl: "Pán kraloval řejmě." Načež chalupník, jsa všetečný (tak jako obyčejný způsob helvétský) hnedle pana faráře průpověď opravil a řekl: "Snad, velebný pane: Pán kraluje řejmě." "I holečku, máte snad něco" Vidíte, jest-li máte nějaký zákon, abyste v něm svobodně čísti mohl, přineste a já vám ho k vašemu svobodnému čtení podepíšu." Přinesl vskutku tenť chalupník bibli, která byla helvétská. Prohlídna p. farář ji pravil: "Holečku, to nemáte dobrou bibli, ale já vám dám jinou, a dal jemu bibli katolickou.
Přišla jednou jistá žena, již stará vdova k p. faráře s tou snažnou prosbou, majíc ženicha, jest-li by jí s ním oddati chtěl. "Proč ne", odpověděl p. farář ženě této, však ale s tou podmínkou, jesl-li v stavu budete, jistou ode mne uloženou věc splniti." Žena všecko učiniti slíbila a kdyby jakákoli podmínka býti měla. "Tak dobře, milá nevěsto, toť vám bude k vašemu náležitému splnění uloženo. Až bude dnes večer 8 hodin, tak polezete po žebříku na mou stodolu, která doškami krytá jest, a na ní sedící budete neustále hledět až do 10 hodin a měsíček, an vám obzvláště dnes bude tak krásně svítit, a na něj hledíc, po sobě budete říkat: "Svěť krásný měsíčku, svěť až do dne bílého." Ona s celou ochotností to splniti se volna učinila. Když již 8. hodina v čase zimním se přiblížila, nařídil p. farář svému čeledínovi Václavu Žaludovi, aby přistavil žebřík na stodolu a takový dobře v zem upevnil. Když čeledín nařízení svého pána vykonal, šel pak p. farář s babou, a když ona po žebříce na stodolu vylezla, teprv nařídil čeledínovi: "Dej pozor, Václave, ona má uloženo až do 10 hodin neustále do měsíčku hledět a hlasitě po sobě říkat: "Svěť krásný měsíčku, svět až do dne bílého." Na to odešel do fary. Baba začala ostře hledět na mesíček a jadrně vyslovovat. "Svěť …" Však ale netrvalo to dlouho, počínala se zimou zmožená, již zvolněji jedno slovo po druhém vyslovovati, až pak zcela umlkla. Václav nemeškaje, leze si pro bábu, uvedl ji hned do fary a do již pro ni přichystaného a vytopeného pokoje, v kterém noclehem zůstala. Ráno, když p. farář bábu k sobě přijíti nechal, jí pravil: "Tak jest nevyplnila to, co vám bylo uloženo?" Odpověděla: "Velebný pane, já všecko chci podniknouti, co jenom, budou ráčit poroučet." Nač jí p. farář: "Mlčte haldo, počkejte, já vás zasnoubím s jiným ženichem." Jda do své almary, v které míval vždy mnoho růženců, vezma jeden a dal ho bábě okolo krku a pravil: "Nyní jsem vás již oddal s ženichem a buďte s ním vždy a jděte s Pánem Bohem."
Paroubek sepsal knihy ku prospěchu mravopočestnosti a nábožnosti, jakž pan Josef Jungmann v knize "Historie literatury české" v Praze 1825 zaznamenal. 1. "Zrcadlo časného i věčného života, neb knížka zlatá", sepsaná od kněze Wáclava Witalliše, přeložená od Jiřího Vác. Paroubka r.1770 v pražské Impres. arcibiskupské. 2. "Vejtah světa, tj. skrovná povědomost historie světské z obšírných historií sebraná a ke snadnějšímu pochopení a k paměti mládeže školní v otázkách a odpovědích postavená. Léta Páně 1743 školním žáčkům v Líbeznicích v kraji kouřimském k cvičení podává. Tento výtah potom tištěn byl v r.1765 v Praze u Bičkovskcýh a Hladkovských dědiců. Na konci knížky stojí písmena: G.W.P.F.L. a Vic.F. (tj. Jiří Václ. Paroubek, farář Líbeznický a vicarius foraneus). 3. Mimo to vydal zvané "Paroubkovy žalmy", kde ku konci se praví: "A tak jsou písně skonány (dokončeny) z lásky vlasti v městečku Sadské. Vytlačené (tisknuté) a dokonané jsou žalmy korunovaného proroka Davida S. v král. slavném městě pražském na Pernstejně u Jana Norberta Fickýho léta 1736 na den Obětování P. Marie 21. měs. listopadu. Mimo tyto i jiné duchovní písně složil.
Měl prý Paroubek i ducha prorockého. Mezi jiným prorokoval jedenkráte po křesťanském cvičení v jisté vsi. Když se sousedů tázal, co nového, odpověděli: "Velebný pane, s Turkem má býti vojna, té se tuze obáváme." Nač jim takto odpověděl: "Nebojte se milí sousedé té války nic, ta nám neuškodí, ale obávat se co bude té vojny (ukázal prý na západ k zemi francouzské), která někdy z toho kouta přijde, neb ona proleze skorem celý svět. Avšak ale my se snad toho nedočkáme." Což vskutku se stalo (Napoleonské války).
J.V. Paroubek zemřel po roce 1778 snad v Sadské.
Převzato z obecních knih obce Líbeznice
Rodina Paroubků (Ottův naučný slovník)
jméno městské rodiny usedlé na panství poděbradském, z níž vynikli: Jiří Václav [Paroubek] (*23. dub. 1704 v Sadské†23. čce 1778 v Líbeznicích), český spisovatel a lidumil, vzdělav se v Praze a vysvěcen byv na kněze, stal se kaplanem, pak administrátorem v Sobotce, načež od r. 1737 až do své smrti byl farářem v Líbeznicích a vikářem foraneem dílu kraje kouřimského. Byl Čech horlivý, výborný kazatel a pravý otec chudých a školní mládeže, o kterou se postaral založiv nadaci (500 zl.), aby učitel v Líbeznicích učil zdarma chudou mládež liternímu umění a hudbě. Nad to koupiv r. 1762 dům v Sadské, vystavěl nákladně »dům chudých« s kaplí, vyzdobený svrchu i uvnitř freskami Václ. Kramolína. Ze spisů jeho jsou posud známy: Žalmy s notami (1736); Pjsně na ewangelia nedělnj, (1760; podruhé r. 1762 spolu s Citarou Nového zákona, která vyšla nejspíše prací jeho); Weytah swěta, sepsaný pův. r. 1743, tiskem vydaný r. 1765 (rukopis chová se v rodině); Paměti od 20. října 1740 až do 24. bř. 1775, napsané v Liber memorabilium na faře líbeznické, vydané péčí V. Beneše Třebízského (»Hist. sborník« II. a III.).-Václav Vitalis (Václav Frant. Havel) [Paroubek] (*17. říj. 1737 v Sadské), bratrovec před., mistr svob. umění a písma sv. bakalář, od r. 1769 administrátor fary vršovické a michelské, spolu arcibisk. missionář, kněz osvícený, žil později ve Slezsku jako malíř, posléze odešel jako poutník do Sv. země, kdež zmizel. Sepsal Zrcadlo cžasného y wěčného žiwota (Knjžka zlatá) s vlasteneckými věnováními v době největšího úpadku čes. literatury, vyšly dva díly (1770 a 1721), třetí slíbený nevyšel.-Bratranec tohoto Martin [Paroubek] (*1761 v Kostelci nad Č. Lesy) usadil se v Poděbradech, kde byl purkmistrem a kde za příkladem strýce svého odkázal (r. 1839) 34.488 zl. 2 kr. r. m. s domem u Labe pro 12 chudých.-Jako literáci horliví vynikli Jiří [Paroubek] (1744-1824), bratr Václava Vit., a jeho syn Apolinář [Paroubek] (1780-1844), jenž složil některé písně duchovní a spolupůsobil hlavně s učitelem Plačkem při sbírání lidových písní českých okolo r. 1820 pro hud. skladatele Ant. Diabelliho, jemuž tři objemné svazky do Vídně byly poslány.-Syn Apolinářův František X. Filip (1803-1850) napsal Knjžku o štěpowánj.-František Adolf [Paroubek], syn před. (*17. led. 1828 v Sadské, kdež †6. dub. 1888), nabyl vzdělání školského pouze na obecné škole v rodišti a vyučiv se kupcem, písničkou složenou na magistrát upozornil na své vlohy tou měrou, že propuštěn z »bacilky« povolán byl r. 1849 k nejnižšímu tehdy v obci úřadu »servusa«; ale již r. 1852 jmenován tajemníkem městským, v kterémžto úřadě setrval až do své smrti. Přičiněním vlastním nabyl odborných vědomostí právnických, naučil se vedle němčiny též latině, řečtině a hebrejštině. Od r. 1848 byl v popředí vlasteneckého ruchu v Sadské, přivedl tamní divadlo ochotnické, jehož dějiny tiskem vydal (1863), k dokonalosti na venkově tehdy možné. Hojné dary (starožitniny, rukopisy, knihy, zkameněliny a systematickou sbírku nerostů) věnoval místní škole a Českému museu v Praze, i zanechal po sobě bohatou knihovnu (přes 3000 sv.) a sbírku mincí. Maje zalíbení v historii, heraldice, numismatice a lidovědě, přispíval řadu let četnými články do »Lumíru« Mikovcova. Ostatní vědecké své práce uchoval pouze v rukopisech, a to: Pokus klíče časového (1856), podobného Rukověti Emlerově z roku 1876; Dějin opis města Sadska (2 folianty, první zpracování, dokonané r. 1859, slove Letopis), o němž pracoval přes 30 let. Sestavil systematicky Heraldiku (4 folianty s popisy okolo 10.000 erbů), rovněž Numismatiku (7 foliantů s vypsáním soustav mincovních všech státův a s popisy okolo 14.000 mincí). Sestavil Rodopis i sebral Zápisky historické rodiny Paroubkovské od polovice XVI. věku a vedl je dále, tak že dostoupily pěti objemných svazků, v nichž, jakož i ve svém »Dějinopise« a v sebraných »Receptech« uložil nepřebrané poklady pro českou lidovědu. Zůstavil po sobě pamět jako duch svobodomyslný, muž šlechetný a obětovný lidumil. OGP.-Otakar G. [Paroubek], syn před. (*14. břez. 1856 v Sadské), vzdělal se na škole v rodišti, další studia konal na akad. gymn. (1869-77) a na filos. fakultě v Praze (1877-81), po zkušebním roce 1884-85 supploval na měst. reálce v Král. Hradci, t. r. na střední škole v Praze, načež r. 1895 jmenován provis učitelem na reálce v Pardubicích, po 2 letech přikázán službou na české gymn. malostranské, od r. 1898 je professorem na české reálce v Karlíně. Konal četné cesty po Čechách, Moravě a Slovensku, po ostatních zemích Rakousko-Uherska mimo Bukovinu, po Bosně a Hercegovině, na Černé Hoře, po Italii, Francii a Švýcarsku. Přispívá do vědeckých i denních listů, najmě do »ČČM.«, »Památek archaeol.«, »Českého Lidu«, »Vesmíru« a j. z oboru historie, statistiky, lidovědy a české literatury i kritiky. Z četných rukopisných děl poetických vydal tiskem (1881) Národu báseň o Irmě vypravuje O. N. [Paroubek] ve prospěch shořelého Nár. divadla, od r. 1880-87 psal články do »Příručního slovníku všeobecných vědomostí« Jos. Ranka, r. 1887-88 sestavil »Přehledy k Wagnerovým gener. mapám«, od r. 1887 redigoval a spolu spisoval Zevrubný popis král. Českého, z něhož vyšly popisy okres. hejtm. slanského (s Fil. Hyšmanem), semilského (s Fr. Mizerou) a píseckého (s Jos. Rennerem), v rukopise připraven k tisku popis okr. hejtm. poděbradského a karlínského, r. 1892 Z dějin českého verše ve Výr. zprávě střední školy v Praze-III. a tamže r. 1893 K dějinám českého verše, r. 1894 O zvířeně na panství Poděbradském ve »Vesmíru«, O lidu poddaném na panstvi Poděbradském (»Český Lid«, III. a IV.). V posledních letech pracuje pro Ottův Zeměpisný atlas, do něhož posud zpracoval mapy: Britské ostrovy, Italie, Španěly a Portugaly a Země koruny České (přírodně i občansky).
Ke specifici barokních pamětí (Nad pamětmi Kocmánkovými a Paroubkovými) Michaela Horáková
Hledáme-li v tzv. akademických dějinách (Dějiny české literatury I, 1959) v rámci barokního písemnictví informace o tom, které texty tam jsou zařazeny pod heslo Paměti, nacházíme asi 14 literárních památek. Již jejich stručná charakteristika přitom naznačuje, že většina takových textů se bude žánrově výrazněji stýkat s historiografií.
Pro dnešní vstup do problematiky - na které jsem začala pracovat pro účely staročeského projektu podávaného našim ústavem - se však zaměřím jen na dva tituly, a to autorů Václava Františka Kocmánka (1607-1679) a Jiřího Václava Paroubka (1704-1778). Jejich život stejně tak jejich texty jako paměti označované dělí zhruba jedno století, spojuje je primárně popis válečných událostí. Liší se na první pohled svým rozsahem (Kocmánkovy paměti jsou asi o jednu třetinu delší), stylem, autorskou pozicí i realizací žánrové formy. Oba texty jsou v dosavadní sekundární literatuře zmiňovány základní, zpravidla jednovětou charakteristikou.
Paměti Kocmánka, jinak kantora (známého též jako autora především tzv. interludií a selského otčenáše) obsahují výběrový popis událostí třicetileté války (s poslední událostí bitvy u Jankova z r. 1645, tj. konečné porážky císařského vojska Švédy). Paroubek, vesnický farář, ale i arcibiskupský misionář a vikář, s jehož jménem jsou spojeny přinejmenším dvě další, méně známé barokní literární památky (úprava žalmů pro zpěv a dále polysynkretický text, převážně historiografické povahy Vejtah světa, tiskem 1765) zachycuje období tzv. válek o rakouské dědictví (léta 1740 - 1763) a přesahuje líčením událostí až do r. 1775 - končí svou reflexí velkého nevolnického povstání.
Při srovnání uvedených pamětí se nejprve podívejme, zda odpovídají charakteristice žánru, - že totiž autor popisuje události, jichž byl sám svědkem, vyjadřuje se jako pamětník, který se nevyhýbá subjektivnímu hodnocení. Zjistíme, že jako svědci, kteří události prožili a byli jim někdy i přítomní, mluví oba autoři - Kocmánek např. uvádí, že se sám účastnil v Uherském Brodě toho, jak Gábor Bethlen trestal své vojáky za každé provinění. Paroubek popisuje svou účast v událostech nesrovnatelně větší mírou - líčí ji mj. při šarvátce Francouzů s královskými husary r. 1741.
Odlišná je nejen frekvence podobných vstupů jako jejich funkce a charakter. Kocmánek spíše dosvědčuje, že se události staly tak, jak je podává, Paroubek vstupuje do událostí převážně jako hlavní subjekt a jejich aktér. Kocmánek líčí obšírněji převážně válečné události a současně projevuje svůj zájem o vlastní průběh vojenských akcí.
Paroubkovo svědectví, i když zpravidla stručnější, vedené spíše formou útržkovitých deníkových záznamů, je rozmanitější a komplexnější. Kromě popisu válečné situace autor zachycuje i jiné události, které považoval za podstatné, především související s přírodním cyklem a církevním rokem - podobně jako tomu bylo v tradici starších kalendářů (vycházejících zčásti ještě ze středověkých kronik). Tyto události jako byly zejména nezvyklé přírodní úkazy (podané na základě autorovy pověrečnosti i literární fikce) Paroubek s válečnými událostmi často spojuje kauzálně, či - řečeno literárně - i paralelismy (konkrétně nezvyklý přírodní úkaz předvídá válečnou akci nepřátele), zčásti je popisuje bez kauzality. Sem patří i zachycení toho, co bylo pro venkovského člověka vždy největší pohromou, pomineme-li válku a morové epidemie - totiž ničivá síla ohně a blesku.
Pro ilustraci uvedu v této souvislosti dvě citace:
1. ke kauzalitě: Roku 1741 dne 8ho, 9ho a 10ho (sic) okazovala se rozličná světla a jasnosti na obloze nebeské, neboližto phaenomenon. Předně od půlnoci jako od Drážďan vycházela jasnost, jakoby slunce zapadalo, a to od hodiny 9té noční až do půlnoci. Z toho světla vycházeli jasní sloupové, kteří nejinak, než jakoby vojsko se mustrovalo, tak jedni sem, druzí tam chodili a se mihali, na konci neb špici byli ohniví, a to po tři noci. A v ten den totiž 9ho vytrhl Sas, král polský se svým vojskem do Čech, jehožto se počítalo 19 000. Item z těch sloupů vycházel vichr, kdež se to tak v povětří fofrovalo, nejináče, než jakoby vlny na vodě se zmítaly.
2. k pohromě způsobené bleskem: 22. máje Boží posel udeřil do zámku Měšického do lokajny a nad ni do pokojů. (...). Bože, rač chránit na delší časy všechny nás.
Moment hodnocení událostí (pro žánr pamětí, jak již bylo řečeno charakteristický) je též v obou sledovaných textech přítomný. Kocmánek píše o událostech tendenčněji - zjednodušeně řečeno - z pozic vítězné protireformace. Při zjemnění této charakteristiky nutno dodat - horlí především proti Fridrichu Falckému, jeho manželce a nekatolickému náboženství. I když i v případě charakteristiky Fridricha usiluje o jistou objektivitu (popisuje ho jako skromného, což mu však prý bylo vytýkáno jako nenáležité chování), přesto s jeho postavou spojuje výrazněji jednoznačnou negativní tendenci, která je vyjádřená např. i motivem pověrečnosti: Tomu přemoženému králi Fridrichovi mnohá znamení předukazovala, že nesvítězí. Nebo před bitvou meč, náležitě na něm přivěšený, zase z něho spadl, kteréhož mu jeho komorník podle jeho vůle nemohl, jak prve byl, a jakž on chtěl, připnouti a zavěsiti. Druhé, když již k bitvě chvátal, jeho drahý pás z něho též spadnouti měl, jakož jistí a vzácní lidé oznamo vali, a že se to tak stalo, zaznamenali. Zvlášť silně se Kocmánek v souvislosti s kritikou Fridricha a jeho manželky (a protestanství vůbec) ozývá proti přijímání podobojí, proti neuznávání svatých obrazů a ostatků (zmiňuje znesvěcení hrobu Jana Nepomuckého v r. 1618). Kocmánkovo hodnocení se přitom zpravidla děje opakujícími se adjektivy i adverbii, a působí proto na dnešního recipienta poněkud neživě - de facto jako klišé. Např. bitvy jsou vždy hrozné a téměř vždy veliké, bojovníci smělí a udatní, kořist znamenitá.
Kocmánek však není nenadaný autor, vypravuje poutavě a s náležitým vypointováním i několik dílčích příhod, umí funkčně využít přísloví i didaxe vůbec stejně jako vyjádření ozvláštněného lexémy z různých vrstev jazyka. Snad nejpůsobivější líčení, ale i kontroverzní hodnocení představuje u Kocmánka, jak by se dalo ostatně očekávat, téma staroměstské exekuce. Na jedné straně k ní autor zaujímá explicitně negativní hodnocení, na druhé straně uvádí, i když s odvoláním na jeho Milost císaře, že trest musel být exemplární: .. . aby budoucí potomkové a jinší národové proti své pořádné a od Boha nařízené vrchnosti nikdy takových věcí před sebe nebrali, a sebe tedy k nevypravitedlnému pádu a ztracení hrdel a statků nepřivozovali. Samotnou exekuci popisuje za využití realistického - řečeno dnešními termíny - až naturalistického barokního detailu. Zdálo by se proto, že takový popis je vlastně kritickým hodnocením způsobu jednání pobělohorských vítězů, Kocmánek nás však současně i nadále přesvědčuje o své loajalitě vůči císaři. Ta se projevuje např. i v motivech, kterými se mluví o popravených - tj. o jejich buřičském přečinění. V tomto kontextu vyznívá jako plastický detail líčení příhody o jednom z odsouzených, který při staroměstské exekuci - parafrázuji: byl - údajně - na krátkou dobu přibit za jazyk, tím pak později chválil při vpádu protestantů (za třicetileté války) do Prahy o Květné neděli v Týnském chrámu Boha, na což pozval svého bývalého popravního mistra, který jej po porážce protestantského vojska nakonec z Prahy vymrskal. Už jen líčení uvedené příhody nás přesvědčuje o tom, že Kocmánkovy Paměti byly skutečně psány se silnější - v porovnání s Paroubkem) - prokatolickou tendencí. Není přitom bez významu zmínit biografický fakt, že sám autor přestoupil ke katolictví v r. 1627.
Na rozdíl od Kocmánka explicitní výpady proti nekatolíkům u Paroubka téměř nenajdeme. Byť byl duchovním, pochopitelně katolickým, z hlediska uvedeného tématu mluví spíše o tom, jaké jsou v bojujících vojskách náboženské rozdíly a většinou je nehodnotí. Více ho zajímá sám fakt plenění, ať už vojáky jakékoli strany, a kupodivu především škody na úrodě, které s sebou přinesl necitlivý přístup kohokoliv k výsledkům lidské práce a k samotné přírodě, a v tom smyslu také jeho hodnocení zaznívá.
Jinak řečeno - Paroubek, katolický kněz, který byl zainteresován na vlastní úrodě a zřejmě se dokázal o ni sám i postarat, reflektuje dobové události z pozice vzdělance, spjatého s životem na vesnici a jeho každodenní praxí, a snad ještě přesněji - přímo z pozice sedláka, dobrého hospodáře i pragmatika, a to se zřetelnou sociální tendencí. Proto zaznamenává a hodnotí nejen válečnou situaci, ale stejně i události, které do venkovského života vždy nejvíc zasahovaly - kromě přírodních pohrom především úrodě nepříznivé počasí odrazivší se v následné drahotě a zbídačování obyvatelstva.
Pro dokreslení právě řečeného mi dovolte opět krátkou citaci: Toho roku byla veliká suchota a parna náramná, ale ne mnoho bouřek. Hrachy s květy poschly jakož i mně, málo lidé naklidili obilí. (...). Pomáhej Pán Bůh dálej! Po žněch str. pšenice za 6 zl., 1 str. žita za 4 zl. 30 kr., ječmene 1 str. za 3 zl. 15 kr., oves 2 zl.
Ke stylové charakteristice Paroubkova textu nutno dodat, že stručné záznamy podobného typu jako byla právě uvedená citace převažují. O to více vyniknou autorova ozvláštnění, ať už jednoslovným jadrným jazykovým vyjádřením či plastickým detailem přímé řeči u několika rozvedených příhod nebo u delších popisů i obrazností, která se vyskytuje zejména v případě výjimečné přírodní motiviky (již zmíněné, často předvídající vpád nepřítele).
K hodnocení Paroubkovy autorské pozice se nabízí využít ne nepodstatný biografický detail. Autor proslul jako lidumil - založil nadaci (ve výši 500 zlatých) pro chudé děti a sirotky na bezplatné vyučování, navíc pak zřídil velkým nákladem (r. 1762) tzv. paroubkovský dům chudých.
Kocmánek, povoláním městský kantor, se ve svých pamětech naopak projevuje více jako vzdělanec - kupodivu s vyhroceným zájmem o průběh válečných operací. V tomto kontextu je zajímavé, že v líčení událostí do r. 1630 vycházel, jak sám uvádí, ze zápisků svého otce, bývalého vojáka (a dodejme i z jeho zájmu). Proto se zdá, že Kocmánek události podává pouze z perspektivy hlavních válečných stratégů - velitelů a generálů. Ve skutečnosti je jeho autorská základní pozice středová. I když postavení zbídačovaného obyvatelstva - rabování a znásilňování - ve svých Pamětech zpravidla konstatuje ojedinělými větami, je si vědom negativních následků války a o její nespravedlnosti také mluví. Sociální motiviku vnímá pak více spíše recipient Kocmánkova textu, autor ji však sám kromě jednoho líčení zbědovaných vojáků explicitně vyslovuje především v souvislosti s příhodami, které mají funkci charakterizační - dokreslují svou plastičností popis vojevůdců.
Paroubkovo svědectví je naopak rozdílněji zalidněno, a taky - na rozdíl od Kocmánkova - zdůvěrněno, není odosobněno. Nepřevažují v něm jména generálů, ale defilují v něm vedle bezejmenných vojáků (bojovníků i dezertérů) a jejich doprovodů (markytánek a žen kratochvilných), především konkrétní sedláci, Paroubkovi sousedé a sousedky blízcí i vzdálenější... Z jejich pozice - vesnického obyvatelstva, které tíhu válečných časů neslo - je psán Paroubkův text, a v tomto smyslu je také autorovo stanovisko vyjádřeno.
Sto let v rozdílu vyprávění o těžkých dobách, zejména válečných, znamená v případě Kocmánkově a Paroubkově vývoj žánru pamětí - od jejich větší stylizace k autentičnosti, od záznamu téměř kronikářského k textu spíše deníkovému, který dnešnímu pojetí žánru více odpovídá.
Literatura:
1. Krátké vypsání třidcetileté války, z rukopisu Václava Kozmanecia Čáslavského, vyňaté a doplněné od Vincencia Zahradníka, faráře v Křešicích. Ed. Vincenc Zahradník, ČČM, 1833, s. 123-163, s. 92-111.
2. Paměti Jiřího Vácslava Paroubka, někdy vikáře a faráře v Líbeznicích (1740-1774). Ed. Václav Beneš Třebízský, SH, roč. II, 1884, s. 241-246, 303-313, 367-372, roč. III, 1885, s. 40-48, 73-87.