Rod Dvořákův na svobodném dvorství ve Zlobicích
Svobodné dvory obecně
V selských dějinách mají svobodné dvory svou zvláštní důležitost a zajímavost, vždyť jejich držitelé - svobodní dvořáci - tvořili na dědině zámožnější třídu, jakousi "selskou šlechtu", která mnohdy, zvláště za všeobecného úpadku venkova v 18. století, stála v čele poddaného lidu.
Svobodné dvory buď stály na půdě panské a byly vkládány do zemských desk, nebo na půdě selské a zapisovaly se do dědinských register gruntovních, t.j. pozemkových knih a byly považovány za tzv. purgkrechty.
Původ svobodných dvorů je velmi starý a možno jej hledat v době rodového zřízení. O jejich vývoji mnoho nevíme, lze se však domnívat, že půda, která byla v držení rodu, po jeho rozpadu se rozdědila z části mezi jeho členy, z větší části pak zůstala při rodovém dvoře. Tato skutečnost však měla za následek, že rodovému dvoru byly dány předpoklady k lepšímu hospodaření, k větší hospodářské nezávislosti a tím i možnost uchránit si větší svobody.
Těchto svobodných dvorů nebylo mnoho, na Kroměřížsku jich bylo pouze několik, z nichž jeden se nacházel ve vsi Zlobicích. Zdejší svobodný dvůr [č.13,14] zaujímal význačně místo v dědině, stál na mírném návrší a shlížel přes potok na rovnoběžnou řadu gruntů tvořící náves. Tradice dvora byla tak vžita, že ještě v roce 1890 starší generace zlobických obyvatel nazývala usedlosti č.13,14 "na dvoře".
Svobodný dvůr ve Zlobicích
Také zlobický dvůr sahal svým vznikem do dob velmi starodávných, býval v držení malých zemanů.
Roku 1379 - Čeněk ze Zlobic koupil spolu s Hynkem Heřmanem a Mikulášem z Nákla od Zdenka z Kokor dvůr se vším příslušenstvím v Tučíně za 100 hřiven grošů.
Zemané zlobickými dvořáky
Roku 1382-1385 - Tasek zvaný Puklice ze Zlobic byl pohnán před soud zemský od Jetřiše z Prusinovic.
Roku 1412 - Bedřich ze Zlobic a jeho bratr Mikšík zvaný Bílý nabyli jeden lán v Hulíně, který jim odevzdal Tomáš Petřík.
Poněvadž v té době patřila celá vesnice ke klášteru hradišskému u Olomouce, mohli tito drobní zemané držet pouze onen dvůr, čemuž by nasvědčovalo to, že ani v 16. století nebyl jiný statek, který by na toto zemanstvo upomínal.
Po dalších více jak sto let jsou osudy dvora neznámy.
Privilegia dvořákova
Novou zmínku nalézáme roku 1556, kdy byl za hradišského opata zvolen Kašpar Langnacht (1556-1576). Při takové změně museli nejen poddaní skrze svého purkmistra a fojta složit slib poddanství a poslušnosti. Při této příležitosti před opata předstoupil i svobodný dvořák a osobně se svou pergamenovou listinou prosil, aby mu bylo obdarování na svobobodný dvůr obnoveno a potvrzeno.
Opat se svým konventem, když seznali, že dvořák Isaiáš prosí o věc spravedlivou, starodávné privileje mu potvrdili. Smlouva, kterou opat všechny svobody Isaiáši dvořákovi potvrdil se nám zachovala do dnešní doby. Zde je její doslovný přepis:
My kněz Kašpar z smilování božího opat kláštera Hradiště, kněz Vondřej převor, kněz Petr subpřevor, kněz Martin probošt zboží Knihnického, kněz Bartoš farář Cholinský, kněz Petr farář Nákelský, kněz Jan Stojan farář Svotavský, kněz Urban farář Těšetský, kněz Martin farář Olšanský, a kněz Jiřík farář Bouňovský a všecek konvent nynější a budoucí kláštera Hradiště blíž města Olomouce řádu Premonstrateckýho vyznáváme tímto listem obecně přede všemi nynějšími i budoucími, jimž čten aneb ukázán bude, že jest předstoupil před nás pracovitý Isaiáš dvořák z Zlobic, poddaný náš věrný milý, poniženou prosbou prosíc, abychom jemu list, ktrýž měl od předkuov našich na dvuor v Zlobicích, řečený Ščrbuov, na les k tomu dvoru příslušející, na mlýn, na jeden podsedek obnovili.
My jsouce k jeho takovým ustavičným prosbám nakloněni, jako pán dědičný, jmenovanému Izaiášovi list aneb zápis i dědicuom a potomkóm jich k obnovená skrze nás, totiž na tenž dvůr nahoře dotčený Ščrbuov, na les k tomu dvoru od starodávna příslušející, na mlýn, na jeden podsedek k témuž dvoru náležitý, uvozujem a tímto listem potvrzujem a dáváme skutečné obdarování, jej s služeb, kterýmiž službami některými aneb robotami všelijakými nám a konventu našemu povinnými s téhož dvoru nahoře dotčeného byl, s těch všech služeb aneb robot jej i jeho dědice a potomky propouštíme a mocně prázdna činíme i z robot obecních ze všech, což by k obci náležely, jej i dědice a potomky jeho vynímáme a vysvobozujem nyní i na potomní časy, než stolka vrchní panství tu na tomž dvoře sobě a konventu našemu i budoucím potomkóm našim pozuostavujem.
Avšakž tato sobě a konventu našemu znamenitě vyměňujem a pozuostavujem: jestliže by Pán Buoh na klášter voheň aneb jaké neštěstí dopustiti ráčil (čehož Pane Bože rač uchovati) povinen bude von i dědicové a potomci jeho podle jiných poddaných našich pomoc ku klášteru našemu svrchu psanému robotami činiti.
I tato svoboda témuž Izaiášovi i budoucím potomkóm, jsouc my kněz Kašpar, opat a konvent k němu náchylni, pro budoucí a potomkuov jeho výsluhy se činí a pouští a tu moc dáváme a svobodně pouštíme, každého roku půl kopy sviní na pastvu do lesuov našech Bezmírovských z opovědí hejných našich na žalud vehnati.
K tomu jemu milost činme, jestliže by jemu jaká potřeba dříví k stavení byla, podlí slušnosti že jemu od nás s vůlí naší, když toho po nás hledati bude, z lesuov Bezmírovských dáti máme, než bez vůle naší a hejných nemá sobě nic dáti roubati.
Tolikýž jemu tu milost činíme a potomkóm jeho, aby po gruntech našich zlobických, nic dále, s ručnicí a s rukávníkem myslivost provozovati mohl.
A my napředpsaný kněz Kašpar, opat a všecek konvent kláštera s vrchupsaného beze všeho přerušení při tomto našem potvrzení jej i potomky jeho zachovati slibujem nyní i na budoucí časy.
Tomu na svědomí pečeti naše opatskou a konventskou s naším jistým vědomím a z dobrým rozmyslem k tomuto listu dali sme přivěsiti, jenž jest psán a dán na klášteře Hradišti blíž města Olomouce ve štvrtek po památce svatého Havla [22. října] leta Páně tisícího pětistého padesátého šestého počítajíce.
Držitelé z rodu Dvořáků
Z obdarování vysvítá, že dvůr se po staru nazýval "Ščrbuov", t.j. Ščerbův. Sledujeme-li na dvoře rod Dvořáků, shledáme, že již roku 1514 držel jej Ondryáš, roku 1538 seděl na něm Oziáš, po něm patrně dědil dvůr Isaiáš. O Ščěrbovi lze jen doplnit, že roku 1538 byl jistý Jiřík Ščerba usedlíkem v nedalekých Lutopecnách. Mohl tudíž jeho rod držet svobodný dvůr ve Zlobicích koncem 15. nebo počátkem 16. století.
Isaiáš své obdarování pravděpodobně dlouho nepřežil, již roku 1559 je připomínán Jiřík Dvořák, fojt zlobický.
Zlobice spolu s Bezměrovem a Hradišťkem klášter nerad směnil za vsi Brodek, Dešné, Lhotu a Vážany s panem Hanušem Haugvicem z Biskupic, majitelem panství Chropyňského. Potom na krátkou dbu přešly v majetek více světských pánů. Až roku 1615, kdy olomoucký biskup, kardinál František Ditrichštejn koupil Chropyňské panství. dostaly se Zlobice na dlohou dobu pod biskupskou berlu. Zvyklostí té doby bylo, že nová vrchnost chtěla míti své poddané dle vesnic jmenovitě sepsány i s jejich platy a povinnostmi. Taková kniha se nazývala urbář. V chropyňském urbáři z roku 1615 nacházíme také zápis o pvinnosti dvořákově:
Platí o sv. Jiří z lánu roli dědičné a Niv _ _ _ _ 3 gr.
o sv. Václavu " " " " _ _ _ _ 3 gr.
o sv. Jiří hájnýho _ _ _ _ 14 gr. 3 d.
o sv. Václavu " " " _ _ _ _ 14 gr. 3 d.
Válečná povinnost dvořákova
Od berně osvobozen nebyl. Má však však v urbáři zapsánu jinou těžkou povinnost:
"Když jest ven z země tažení, povinen pánu týž dvořák kůň hodný s sedlem zasedacím, s rystunkem, s pacholkem, s šarcem, oboječkem, předním, zadním kusem zbroje, s šturmhaubem, nákolenky, rukavicemi plechovejmi, párem ručnic, kerhertem, touličkem, kličkou, šavlí, koncířem, podkolenem, oupravněm jakž na statečného rejtara náleží, vypraviti."
[vysvětlení cizích výrazů: Šorc - drátěná zástěra chránící lůno, Šturmhaub - helmice kryjící hlavu, Koncíř - tenký meč, Toulíček - nádobka na prach a náboje, Oboječek - kovová ochrana krku, Klíček - k ručnici, kterým se zatahuje zámek, pomocí jehož se otáčí kolečko, které vykřesá zapalovací jiskru z křemene, Přední a zadní kus - ochranné kovové pláty, visící od náprsníku prostému zbrojnoši na obou nohách zpředu]
Tato služba byla značně nákladná a přiváděla dvořáka znenáhla na mizinu, zvláště v té době, kdy Turci z Uher ničili Moravu častými nájezdy. Je sice pravdou, že svobodní dvořáci a zákupní fojtové mohli se z této povinnosti případ od případu vyplatiti, byli-li zvláště chudí, platili "wortgeltu" na měsíc 6 zl. a víc, na vychování koní a pacholků do té doby, dokud nevytáhli, a kdo by toho nebyl schopen, měl grunt osadit takým člověkem, který by měl možnosti ztúčastnit se takových výprav.
O rodině Dvořákově
Dle urbáře chropyňského pasntví držel roku 1615 dvorství Jíra. Neznámo kdy poté ujal svobodný grunt Jan Dvořák. V březnu 1646 postoupil tento Jan Dvořák "jsa věkem sešlý" grunt se vším příslušenstvím svému synu Václavovi "s nadáním v rukám majícím" s polmi, koňmi, vozem, pluhem s železy, branami a se vším hospodářstbvím a nářadím, s loukami, lesem, mlýnem, jedním rybníčkem, zahradou a všemi případnostmi za 2.000 hřiven. Otec Jan "z pouhý otcovský lásky" odpustil synu Václavovi 200 hřiven ze závdavkových 400 hřiven, tajže zůstávajících 1.800 hřiven bude povinen rok po roku při konci masopustu počínaje rokem 1657 po 40 hřivnách skládat, z nich na sebe 20 hřiven poraziti a své maceše Kateřině po 20 hřivnách vyložiti.
Když byla macecha roku 1661 se splacenými 900 hřivnami spokojena, žádal Václav Purkmistra a fojta i starší z obce, aby mu byl dvůr připsán. S macechou žil svárlivě. Žalovala na něho roku 1649 u obrregenta všech panství biskupství olomouckého Jana Mikuláše Reitera z Hornberku: Vedle "svejch medlitzeb na Pánu Bohu" za zdraví J.M. pana ubrregenta, snesla přemíru obvinění, že jí dílu nevyplácí, mlejna nepřeje, takže musela ujat pustý grunt. Příkoří jí činí spouštěním vody nočním časem, když si ji na mlýn nadrží. Mlejnek a kašník jí posekla, železa pobral, takže ani sobě ani jiným mlíti nemůže, nedbá pokuty, kterou ju vrchnost pohrozila, aby od svého zlého předsevzetí uputsil; žaluje dále, že z podílu na lese nic nemá, protže on sám dříví roubá, mýtí a prodává, co hotových trámců vytesaných doma měla, i ty jí pobral. Naříkala nemálo na jeho "velikú nezbedu" a modlitebně prosila, aby ji J.M. pan ubrregent v obtížnostech ochraňoval. Na rubu této supliky, písař připsal, že "patrem male tractavit" [s otcem špatně nakládal].
Soudní spory Dvořáků
Roku 1582 3. března žádal olomoucký biskup Stanislav Pavlovský chropyňského pána Jana Purkarta Černcického z Kácova o vyřízení stran "zamordování poddaného z Bojanovic od poddaného páně Dvořáka z Zlobic".
Václav Dvořák "hrubě zbil, potlúkl a zranil" souseda Pavla Šviřinka ze Zlobic. Musel mu zaplatit "barvíře" [ranhojiče], na 2 měř. naorat a po čas jeho léčení za něho robotovat. Vrchnost si ho zajistila ručením mnoha zlobických sousedů 100 tolary.
V říjnu roku 1655 žaloval Jura Volek v Bezmírově Pavla Dvořáka ze Zlobic, že ho před lidmi nazval zlodějem. Zlobický soused Jan Kavalíř mu dosvědčil, že byl opilý. Ale vrchnost rozsoudila, že ho opilství neomlouvá, nýbrž ještě větší trest přivotuje a poněvadž čest jest to nejcennější, ježto je-li mu jednou odňata, nemůže býti lehce aneb vůbec navrácena, musí zaplatiti 6 zl. mor. do knížecího důchodu a v okovech tak dlouho pracovat jako nádeník u zedníků, nebo kde se jemu nařídí, dokud těch 6 zl. nesloží.
Ale ani Kateřina nebyla zářným příkladem cudného žesntví, když ji v říjnu 1651 vrchnost byla nucena pokutovat "strany smilstva a ožralosti" 60 zl. mor.
Ve dvoře olejna
Václav ve svém dvoře užíval olejnu. V prosinci 1656 si stěžovali spolu s Janem Omastou, Jiřím, mlynářem v Hulíně, Janem, mlynářem, a Pavlem Machálkem ze Šelešovic své vrchnosti, aby jim vrátila zařízení olejny, které jim odňala, anebo alespoň dovolila, aby si mohli nové zřídit. Vrchnost se pouze dotázala, zda mají na olejny obdarování. Poněvadž neměli, nedovolila - vždyť olej byl výsostný a hlavně výnosný panský "regal". Olejna vynášela vrchnosti ročně 100 zl. a "zábojem" [výtlačky] se k tomu výborně krmily panské krávy.
Spor dvořáka o desátek
Václav zemřel v roce 1673. Na dvoře hospodařila asi nakrátko vdova Anna se synem Janem. Oba vedli spor o desátek s kroměřížským děkanem u B. Panny Marie Oldřichem de Marco, který spravoval též faru na Hradisku. De Marco také tvrdil, že nebožtík Václav daroval svoji loučku v Hradisku se zbožným úmyslem na záduší, aby se v roce odsloužily ze jeho zemřelé rodiče čtyři mše svaté a za živé dvě. To dosvědčoval Charvátský farář Pavel Josef Sahánek 10. června 1677, dokonce se dovolával zlobických sousedů jako svědků: Mikuláše Konečného, Jana Opluštila, Juru Dřímala, Juru Vrzala aj. Na desátcích dlužila vdova děkanu 20 zl. mor. Sama podala svou stížnost samotnému olomouckému biskupovi Karlu Lichtensteinovi, v níž prohlásila, že loučku nebožtík Václav odkázal jí a sirotkům, protože ta domluva nebožtíka s farářem Sahánkem se neuskutečnila. 4. listopadu 1677 podává biskupský účetní František Jiří Johner své doborozdání biskupovi, že sice Václav Dvořák mluvil o tom, že dá onu louku na záduší, ale neví se, zde se to uskutečnilo. Pan děkan sice zřetelně před Johnerem prohlásil, že spolu s farářem Sahánkem do farní kroniky jednání o louku zapsali. Ten desátek po dvořácích ať nikdo nežádá, poněvadž jsou z dvorství po staru povinni odvést 1 měř. pšenice františkánským oblátům v Kroměříži. Johner končí, že nelze dohledat, jak ten svobodný dvůr byl od desátku osvobozen. Pan děkan znenáhla ustupoval od svého nároku na louku, uvolí-li se vdova zaplatiti desátek.
Biskup Karel Lichtenstein rozhodl již 10. listopadu 1677 a 4. ledna 1679, že svobodný dvořák je povinen odvádět desátek v zrně faráři v Hradisku ze svobodných polí a ve stejném poměru jako jiné zlobičtí sousedé, a to dle rozlohy polností, protože mu tak, jako jiným farníkům posluhuje udílením svátostí a konáním duchovní správy. Spor se ale vlekl i nadále. Děkan ze zaujetí proti Dvořákovi žádal od syna Jury Vrábka, Dvořákova švagra, 20 říš. tolarů štoly, Janu Dvořákovi odmítl pohřbít matku, dokud nezaplatí dlužný desátek. Jan Dvořák mu jej nesl čytřikrát a pokaždé ho děkan odbyl, když přišel popáté, dal ho třemi mušketýry uvěznit. Z vězení prosil Dvořák biskupa, aby byl propuštěn. Tomáš Sartorius, správce komory biskupské, ve svém dobrozdání biskupu zaujal zamítavé stanovisku k děkanovu požadavku, co se týče výše štoly, a biskup sám děkana upozornil, aby sňatek nezdržoval a svoji nepřízeň k Dvořákovi neprojevoval též na jeho švagrovi. Děkan se omlouval s tím, že měl kaplana pryč a chystal vykonat slavný pohřeb Dvořákově matce, a proto že byl teprve až třetí den. Od pohřbu si vzal 9 zl. Dlužný desátek se měl na Dvořákovi vymoci cestou exekuce. Ale nakonec k tomu nedošlo, protože moravskou zemi začali vážně ohrožovat vpádem Turci a uherští rebelové a Dvořák patrně usedl na koně "se sedlem zasedacím" a jel na vojnu, jak mu prastará povinnost předepisovala. Přesto v květnu 1683 děkan znovu žádal biskupa, aby donutil Dvořáka k zaplacení desátku. Jak je ze sporu vidět, měli naši předci přeci jen pěkně tvrdou hlavu.
Rok 1687 - zápis na Jan Dvořáka
V listopadu 1687 bylo dvorství připsáno Janovi Dvořákovi. Poněvadž se tou dobou dvůr nacházel při "velmi malých prostředcích", odpustili mu nápadníci 400 hřiven z kupní sumy 2.000 hřiven. Jan se s nápadníky záhy vyrovnal. Janu Přecechtělíkovi ze Zlobic, manželu sestry Kateřiny za jeho podíl 266 hř. 43 a 1/2 kr., který se měl splácet dlouhá léta, dal do hospodářství potřebnou klisnu "ač on po týž do Uher zběhl"; v noci se pak občas do obce vracel a přemlouval sousedy, aby zběhli do Uher. Vrchnost ho však dopadla, ukovala do želez a odsoudila k těžké práci na hradě Hukvaldech. Sestře Barborce, provdané za Václava Dřímala v Hradisku, dal svobodnou loučku a švagrovi Martinovi Zdráhalovi vyplatil hotově 11 zl. 12 kr.
Ještě v červnu 1704 držel dvorství Jan.
Poslední z Dvořáků - Prokop
V září roku 1705 je v listě "biskupských trup jízdných" zapsán Prokop, dvacetipětiletý muž, jako "oupravný rejtař". Měl vyjet na čytřleté kobyle do pole proti uherským rebelům. V Kroměříži byl vojenský lid mustrován a postaven před Kommando rytíře Jana Františka Skydinského ze Skydině, biskupského mana na Bílovicích a J.C.M. obristwachmeistera.
Úsilí o potrvzení privilegií
Po návratu z vojny v březnu roku 1706 se Prokop Dvořák ihned ujal svobodného dvorství. Prvním jeho počinem, jakmile se ujal po smrti dvého otce Jana svobodného dvora, bylo, aby mu vrchnost potvrdila starobylé a vzácné výsady. Snažil se doáhnout toho, aby v důsledku změněných hospodářských poměrů mu byly poskytnuty jisté úlevy. Za tímto účelem si podal žádost na českou dvorskou kancelář. Prokopova žádost došla až k nově nastoupivšímu císaři Josefu I. Dekretem dvorské české kanceláře z 18. ledna 1706 mu bylo oznámeno: "Jeho Milost Císařská a Královská se nejmilostivěj resolvírovati ráčil za příčinou od něho pohledávajícího potvrzení jeho starých privilejí a nadání dříve následujícícho českého korunování před sebe nic nebrati, po stálém pak korunování supplikijící se zase ohlásiti mocti bude. A aby se jemu za příčinou pohledávání téhož potvrzení jeho privilejí a nadání od jeho vrchnosti neb správcův panských žádné skrácení nedálo, to již prostředkem královského tribunálu margkrabství Moravského zaopatřeno jest. Vedle čehož se dále, jak říditi věděti bude."
Císař Josef I. zemřel 17. dubna 1717, aniž by byl korunován českým králem.
Svatební smlouva Prokopa Dvořáka
Prokop se ženil na podzim roku 1706. Za manželku si bral Kateřinu, dceru Matěje Jakubíčka, roštínského mlynáře. Zde je plné znění svatební smluvy, která se dochovala:
Léta Páně 1706 dne 14. měsíce listopadu staly se smlúvy přátelský, celý a dokonalý mezi poctivým mládencem Prokopem pozůstalým synem vlastním po nebožtíku Janu Dvořákovi ze Zlobic strany jednej a poctivou děvečkou jmenem Katheřinou, vlastní dcerou Matěje Jakubíčka, téhož času mlynáře roštínskýho, strany jednej a to na takový způsob, navrchu psaný Prokop, syn pozůstalý Dvořáků, svoji nejmilejší nevěstě Katheřině, předně zadává svou panickou čest a poctivost dobře zachovalou a při tom cokoliv jemu jeho nebožtík otec zanechal, jakékoliv hospodářství z požehnání Božího má, do toho ji všeho plnomocnou hospodyní přijímá a v takovým dvořství dědičkou činí.
Při tom pak, kdyby téhož mladého ženicha Prokopa do dne a roku Pán Bůh při živobytí nezanechal, tedy mlejn táž mladá nevěsta až do svej smrti aby užívala a to věno, kteréžto bratr Karel dostati a z toho dvořství má (poněvadž takový dvořství by mu patřilo) pozůstalej Kathřině všechno, těch 100 zl. a ty 4 koně spolu s tím kutým vozem, ano i ten díl, cokoliv od otce svýho dosáhne a jmíti bude, aby se jí to vydalo.
Co se pak dotejče nápadníkův, totiž mladšího bratra Karla a nejmladší sestry Veruny, kterýmužto bratrovi z toho dvořství 100 zl., 4 koně a vůz kutý, jakož i Veruně, sestře takový podíl, však na letha podobně 100 zl. a pár koní odevzdáti má.
Máteři pak mej vlastní, jménem Marianě, jestliže se neprovdá, mlejn až do její smrti k užívání býti má. Však ale kdyby se provdala a od toho místa odcizila, takový mlejn zase při dvořství zůstati má.
Naproti tomu táž v nově mladá nevěsta zadává svou panenskou čest a poctivost dobře zachovalou svýmu milýmu ženichovi a při tom otec její jmenovaný Matěj Jakubíček svej milej dceři Katheřině do hospodyňství zadává tři kusy hovězího dobytka, šest ovec, čtyři kláty včel a po smrti svej ze všeho všudy hospodářství tak jako jiný dítě vlastní podál jmíti má.
Svědkové strany ženicha a nevěsty:
Matěj Řezníček z Lutopecen, Pavel Vrbecký
Jiřík Zmrzlík ze Zlobic, Jan Valenta, oba z Roštína
Z ouřadních Jiřík Kostýlek, purgmister
Prokop Dvořák se začal v roce 1713 znovu domáhat u své vrchnosti o potvrzení starobylých výsad. Předstoupil před radu města Kojetína s listem písmem velmi starodávným na pergameně psaným" a prosil ji, aby mu takové jeho obdarování shledali, přečetli a přepsané, dobře skolacíronované pro svědomí a jeho potřebu nynější i budoucí pečetí města stvrtditi dáti odporni nebyli. Privilegium bylo tehdy na pěti místech děravé a pečeti opatství a konventní odtrženy, což mohlo být na újmu platnosti výsady. Prokop Dvořák se před radou hájil, jak toho času, když město Kroměříž od armády nepřítele švédského dobyto a zkaženo bylo, kdež nebožtík střík jeho věci své a co nejlepšího bylo, složeny a schovány měl, takové nadání a privilegium porušeno, jakož i celé pečeti odtrhnuty a zmařeny byly. Rada města Kojetína uznala jeho prosbu za oprávněnou a usoudila, že i v těch místech, kde se nachází porušení, smysl a slova poznána býti mohou, rada proto jeho žádosti vyhověla a pořídila mu opis privileje.
Spolu se žádostí o potvrzení starých privilejí zaslal Prokop Dvořák i svůj "memorial", v němž si stěžuje na své sousedy ve Zlobicích, že mu nepřejí, osočují ho u vrchnosti a snaží se ho, mladého hospodáře, donutit k nebývalým dávkám a povinnostem v obci. Uvádí dál, že jeho předkové vždy věrně vrchnosti sloužili, odváděli to, co byli povinni a neméně on "svobodný dvořák" chce při tom státi a také proti uherským rebelům věrně do boje se vypravil.
Výsady dvořákovi nevyhovují nové době
Starobylé výsady zlobických dvořáků se již ale nehodily do novějších hospodářských poměrů, jež si vynucovaly změny, kterým nbvylo vyhnutí a ústupky jim museli činit poddaní a nic jiného nezbylo ani dvořákovi. Nepřekvapí tedy, když shladáme jakési dvorské výhody již ne na zvláštním listě, nýbrž jako součást kupní smlouvy.
Úpadek dvora a požár v obci
Prokop držel dvorství znčně ochuzené. Tehdejší všeobecná bída venkova doléhala i na něho měrou vrchovatou. A nad to stihlo dvořáka neočekávaně velké neštětstí. Nerozvážností jeho manželky Kateřiny vyhořelo v září roku 1718 nejen celé dvorství, ale s ním lehla v popel i celá ves. Kateřina přiložila na ohniště tolik chvojoviny, že oheň vyšlehl komínem a zapálil doškové střechy stavení. Vrchnost sice odsoudila Kateřinu na osm dní "do lochu", ale nešťastníkům tím příliš nepomohla. Prokop prosil vrchnost v květnu roku 1719 o zapůjčení 10 měř. žita, 12 měř. pšenice a 15 měřic ovsa, nabízeje za to aspoň to málo, co mu zůstalo - 15 kop kapřího plůdku ze svých rybníčků dvorských a 15 kop na zaplacení.
Prokopova smrt a jeho pozůstalost
Z dluhů však nevybředl, zemřel mladý ve 42 letech (3. srpna 1722). Zanechal po sobě sirotky desetiletého Františka, osmiletého Josífka, šetsiletého Jana a tříletetého Ignáce.
Jak zvyklost kázala, hejtman panství kroměřížského Jan Jiří Rogovský se sirotčím písařem Janem Ruppem provedli na dvorství inventuru. Sepsali předně pozemky: "V Předním díle" 15 měř., "V Prostředním díle" 24 měř., "V Zadním díle" 24 měř., "Na Nivách" 9 4/8 měř., vedle "Boří" 14 6/ měř., "Malý Oujezd" 1 měř., "Zelnice" 1 2/8 měř., "Opatovec" 3 4/8 měř., "Klín" 5 4/8 měř., za dvorem vedle zahrady 3 2/8 měř., "Nivka" 4 měř., celkem 105 2/8 měř. K dvoru patřila svobodná louka v hradiském katastru, ale tu užíval Mlčoch do smrti jako dědický podíl. Rybníčky byly dva, z nichž běžela voda na mlýn. Zahrada byla u dvoru jedna, též mladý řídký lesík a kovárna. Dále u dvora bylo následující: 5 tažných koní, roční hříbě, vozy 2, pluhy s železy 2, brány 4, poštovní Kalesa, dojné krávy 3, jalovice 1, prasat 11, selat 10, cizích ovcí měl 25 na poloviční užitek. Z náčiní a nářadí se shledalo: 3 sekery, 3 pantoky, 1 pila, 1 puška, 1 rukávník [krátká puška=Stutz], 2 pistole, 1 prachovník, 1 soukenný plášť, 1 cínová miska, 1 solnička, 1 lože, 3 truhly na bílé prádlo, 3 modré židle, 2 špatné stolice, 8 zarámovaných obrazů, malý a velký stůl. Dluhů byla spousta jak v penězích, tak v obilí. Činily 1585 zl. 51 kr. na penězích a 71 měř. obilí a zvláště se uvedlo, že žně se odpracovaly panskou robotou, denní mzda 20 kr., za 32 dny práce činí 10 zl. 40 kr., z obročenské sýpky se půjčilo ječmene 5 měř. a ovsa 20 měřic.
Vdova Kateřina reklamovala při pozůstalostním soupise pro sebe vše, co do dvora za živobytí svého manžela přinesla od svého otce a bratra faráře Chvalkovského Jana Jakubčíka. Daroval prý jim 100 měř. ovsa, 15 měř. ječmene, 15 měř. rži a 15 měř. pšenice a dvakrát jim pomohl po 30 zl. Po smrti farářově zdědila 4 koně, různé svršky a nadbytyk v ceně 290 zl., hotově jim daroval 70 zl. Po svém otci podědila mimo hotových peněz též 14 klátů včel, obilí, svršky, hospodářské věci v ceně 100 zl. a za těch šestnáct let, co s nebožtíkem Prokopem hospodařila, jim otec pomáhal živobytím a jiným, nejméně za 200 zl. Vypočítala si Kateřina ten svůj nárok až na 890 zl. a chtěla to prokázat svědky, brala to na své svědomí a duši.
Dvůr prodán v dražbě
Po Prokopově smrti hospodařila na dvorství vdova Kateřina spolu se svým švagrem Tomášem Šumberou z Roštína. Na její nemožnost poukázal kroměřížský hejtman Rogovský již v červnu roku 1723, když uváděl, že senoseč a žně jsou přede dveřmi a dvořačka nemá krejcara v ruce, věřitelé jsou nedočkaví a naléhají na zaplacení a táže se biskupsklých administrátorlů, co činit dál. Rozhodnutím bylo postarat se o nájemce a administrátora nad sirotky, nájemné pak použít ke splácení dluhů, ne-li, mohou si věřitelé najít na dvůr kupce, ale musí to být člověk poddaný.
Již 30. července t.r. prosila Kateřina vrchnost, aby dvorství směla co nejdříve prodat, poněvadž hospodářství nezastane a ustavičně upadá. Dražba byla ohlášena na 4. září 1724. V stanovený den se dostavil pouze rytíř Jan Rudolf Komínek z Engelshausen, biskupský man na Lutopecnách a Koválovicích. Dražba byla tedy odložena na 15. září, ale ani tentokrát se nedostavil nikdo jiný než rytíř Komínek, byl mu dvůr prodán za 2.550 zl. rýn.
Hejtman Rogovský, domnívaje se, že má starost s dvorstvím vyřízenu, napsal hospodáři Tomáši Šumberovi:
"Chumberovi se wiedomost dawa, ze /titl/ Panu Kominekh z Engelshauzu tu mocz a dowoleni ma, roly k tomu dworu patrzejicze podle libosti na zimu zaseth, wy ale, Chumbera, budete powinni z teho wsseho ussitku polwiczu w slamie panu Kupitelu odewstati, tak zo ste wicz nezeli polowizu wymlatili, z toho odpowidat budete." (Uvádím pro zajímavost, jak hluboce již na počátku 18. století úřední čeština upadla!)
Kateřina se ale s kupní cenou nespokojila a sama si dvorství cenila na 3.365 zl. rýn. Odhadovala:
Dobrého pole 115 měř. po 21 zl. _ _ _ _ 2.415 zl.
Lesa 50 měř. _ _ _ _ 500 zl.
Ovocná zahrada, z níž lze každoročně svésti 6 fůr sena _ _ _ _ 180 zl.
Mlýn chatrný na dvoje složení s kašníkem _ _ _ _ 70 zl.
Hospodářské stavení s kovárnou _ _ _ _ 200 zl.
Jan Rud. Kominek z Engelshausenu majitelem
Podala proti prodeji rekurs a prosila, aby si v šesti týdech směla nalézt lepšího kupce. Vrchnost jí vyhověla a byla vypsána třetí dražba. Ustanovený den počala v 9. hod. při rozžaté svíci v přítomnosti čytř kupců. Dvůr dražbou připadl opět Janu Rudolfu Komínkovi z Engelshausen jako dražiteli nejvíc nabízejícímu a nejjistěji platícímu za 2.870 zl. rýn. Hejtman Jan Jiří Rogovský uzavřel 7. prosince 1724 s Komínkem kupní smlouvu, z níž je zjevné do jaké míry se dvořákovy výsady změnily. V krátkosti:
Nové výsady dvora
Svobodný dvořák i napříště zůstal osvobozen od všech panských robot.
K obecním robotám bude zavázán stejně jako dva pololánící! (dříve je nevykonávali).
Směl si ve dvoře držet kováře, řezníka a několik podruhů.
Na kontribuci z lánů a komínů přispíval jako ze dvou pololánů dle vrchnostenského rozvržení.
Platu stálého ze dvorství vycházelo ročně 2 zl. 39 kr., a sice o sv. Jiří 45 kr., o sv. Václavu 57 kr., o Vánocích 57 kr. a hradiskému faráři desátku 5 měř. pšenice a 5 měř. ovsa.
Na vojsko v obci ubytované musí majitel dvora přispívat podílem dvou pololáníků. Kdyby však vesnicí táhli, poskytne nejvyššímu důstojníkovi ubytování, ale na jeho vychování přispívá celá obec.
Za to mu vrchnost milostivě dovoluje, že smí svůj dobytek pást na obecním. Z bonifikace a event. dělení dostane podíl rovná dvěma pololánickým. Vrchnost si vyhradila na dvorství právo vstupní (ius retractus), což znamená, že při prodeji smí si jej pro sebe podržet, také pravomoc držela nade dvorem a osobou dvořákovou, ať je sedlák nebo měšťan a konečně nesmí si majitel dvora dovolit žádnou změnu bez předchozího vrchnostenského souhlasu, jinak bude svržen.
Z výše uvedeného vyplývá, že ze všech bývalých svobod nezůstalo nic ví než pouhý název svobodný dvůr !
Fotogalerie
